Hle, jaro jde...

Josef Kuchař

Hle, jaro jde... (Jos. D. Konrádovi.)
Hle, jaro jde a teplou rukou mně tiše sahá v starou hruď: Co ještě truchlíš? Pryč s tvou mukou, ty smutné srdce, vzbuď se, vzbuď. Viz, jaké svěží, smavé ráno pod vlahý nebe modrojas je v rose krajem rozestláno – to pro tebe, buď vesel zas! – Jsem jako zmámen, – zázrak jeví se na mé celé duši v ráz: hle, vzrůstá v zář a ptačí zpěvy, v pažitů zeleň, v modra pás... Co hlavou kdy se mihlo vznětů, co krásného jsem srdcem snil, vše vtěluje se v moře květů, v ples skřivánčí, v jas slunných chvil. 33 Na ňadra snivě rozvlněná, v něž fialek je vetknut květ, mne Vesna tiskne, luzná žena, svůj třpytný zrak v můj noříc hled. A kol mé hlavy plavovlasých svých vděků stelouc bujnou žeň, lichotně rce mi ve stu hlasích: „Mne miluj a vše zapomeň!“ A krajem štěstí vrchovaté jde od nebes po samou zem... Můj smutek pod oblaky zlaté kams ulít černým motýlem. 34