Květ pozdní vášně.

Květ pozdní vášně. (Tobě, která víš.)
Já v životě měl málo štěstí, mně stále tměl se celý svět; tu náhle k stáru paprsk šlehl mně v lásce šestnácti tvých let. V ní, čisté jako nebes modro, se vrací kouzlo mladých dob, jí muka žití vyzlacena, mých nadějí v ní zkvétá hrob. Jak blaze mi, že v pustých ňadrech mně hudba tvého hlasu zní jak dojemný zvuk dávných zvonů tam doma s vížky kostelní. Co sudičství a zášť je davu, kdy pohádky mne jímá říš; kol nás je zář, květ, jaro, nebe, – v něm jak jsme šťastni, ty to víš. 41 Jen smutek obavy se vkrádá v ten lásky sen opojný náš, že budem snad se navždy loučit, že mládím svým mne přetrváš. Pak do hrobu, v němž o tvém srdci snít budu sladce celý věk, hoď za mnou kytku tmavých růži, v nich poslední svůj polibek. A někdy na mém hrobě klekni, až života tě schvátí tíž; tam prožiješ zas naše štěstí a v vzpomínkách si ulehčíš. A přijde čas, kdy navždy složíš snad blízko mne svou mrtvou líc; pak budem spolu někde v ráji – a již se nerozejdem víc. Tam oba budem věčně mladí, a pozemský náš luzný sen tam vzejde v slunný život věčný, milostí božskou prozářen. 42