Dvěma nedochůdným kritikům.

Josef Kuchař

Dvěma nedochůdným kritikům.
Já vždy byl divný, snivý hoch: mne tolik lákal jitřní třpyt, když lehá duhou na pažit – já rosy vssál, co jsem jen moh’. Já nořil duši v šeřík, hloh a vpíjel lesní šum i klid, já rád tak slýchal bouři hřmít, již chrlil černý mraků stoh. Zář hvězd, vzpomínek modrý zrak, šíř obzoru, hled do oblak mne zapředly v sen, do pohádky... Kde jsou ty čisté duše svátky? – Teď slintá na ten zlatohav svou špínu kýs „moderní“ brav. 19