Věčnost poesie.

Josef Kuchař

Věčnost poesie. (Adolfu Heydukovi.)
Tu slyším nářek stálý a tvrzení smělé, že poesie zvolna pomíjí již sláva, – však nikdo tomu vážně víry nepřidává, leč lidská mysl pustá, duše ošumělé. Lesk, jméno, paměť věčnou do kolébky stele všem věkům, lidstvu poesie usměvavá; a dokud v jednom srdci proudit bude krve láva, vždy poesii uctí jako Spasitele. Řím, Hellas – ne válečných činů paměť mroucí zapsala zlatým písmem na naše až věky, leč poesie zeleň smavá, kolem nich se pnoucí. Tak věčně pokralují poesie vděky... Ba, celý svět až kdysi rozpadne se v rumy, dech její kol nich ještě opřede své dumy. 18