Lea.

Josef Kuchař

Lea. (Tragédie o 3 jednáních.) Fragment.
Jednání I. Pokoj u Meleka. (Stmívá se.)
Výstup 1. Lea. – Melek.
Lea:
Necítíš, otče, žádné tísně dnes? – Z těch koutů zde, v nichž stěny skrývají těch krásných dob sled upomínek jen, kdy na loktech mne matka hýčkala a v ňadra kladla, otče, lásku k vám a v ústa první slova o Bohu – – z těch koutů zde dnes vane teskna chlad. Melek:
Aj, nehruž zádumčivě v kouty se, pojď, přistup blíž a z okna dolů hleď, jak na zahradách všecko samý květ, 47 patř za ně na luka a k lesům v dál, kde nevidět než zeleň, zář a ples. Lea:
Ach, ano, – mladé jaro přišlo k nám, leč jeho vjezd zdá se mi pohřbem být, a v ňadrech předtuchou mi vázne dech a srdce úzkostí mně v hrudi hrá, jak neměla bych modrou oblohu a pod ní příští Vesnu spatřit víc. – Melek:
Nuž, upokoj se, milá dcero má, co nepokojem tebe souží dnes, to přeludů jen trapné dojmy jsou, jež souží duši teskným obrazem a pokoj srdce klamným záchvatem; ty v krátce, dítě, přejdou samy zas. Lea:
Já zkoušela to marně celý den, bych zjednala své duši poklidu, však marně jen; mne děsí vlastní krok, a tebe bojím se, jak ublížit bys v úmyslu měl svému dítěti. Melek:
Ty stůněš, dcero, jdi a ulož se, beztoho táhnou stíny večera a na nebi se hvězdy rozkmitly. 48 Lea:
Ó, nech jen, otče, nech, – snad večerem mé tísni uleví se, půjdu v sad, já spánku bojím se, – on smrti brat. Melek:
Jen nezapomeň, že též andělem, ne pouze smrti stínem spánek jest: on z pozemských nás vytrhuje strastí a sladce unáší v říš nadhvězdnou, on úsměv na rty kouzlí dítěti, on v duši muže bojem ztýranou mír zavívá svou hvězdnou perutí a starci nese mládí květnaté: onť s nebe rosa, jemný lístek z růže. Lea:
Ba, nejen lístek, ale celá růže jest, ba, ano, otče, růže trnitá – – Mně mnohdy dostalo se lístku z níní, však také trn již nosím v srdci svém. Melek:
Ty mluvíš dnes, že tobě nerozumím; rci, co tvou mysl pobouřilo tak? Lea:
Já dnešní noci hrůzný měla sen. Melek:
Nuž, vypravuj ho, milá Leo, jen. 49 Lea:
Já dlela večer na hřbitově kdes – – – Již jako v mlze mám to na mysli, že z loubí zádumčivých cypřiší se nad hroby pnul starých mohyl řad a černé v bledém svitu měsíce jich stíny na zeď bílou padaly. Dle nápisů, v něž měsíc světlo lil, jsem poznala, že v hrobech těch spí syni, dcery kmene Israel. I bloudím temnou řadou cypřiší, až stanula jsem blíže náhrobku, jenž na desce své jméno „Sarah“ nes. Jak přimrazena vzhlížím k mohyle, bol křečovitě sevřel moji hruď, a s pláčem: „Máti, drahá máti má!“ jsem tiskla k ňadrům svým rov uvadlý. Tu jako kouzlem scéna změněna: kol sad – já na drnovém sedátku svůj šila k svatbě oděv řasnatý, a nad mou hlavou jabloň košatá, kdy haluzemi větřík zahoupal, mně sypala v klín květů na tisíc. Ach, byl to pocit sladké blahosti! – Vše kolkolem tonulo v rozkoši, a já si přála, aby okamžik ten věčně ztrnul pro mne v bezhnutí. Než, – od nebe se náhle zatmělo, zabouřil vítr stromů korunou, a s listím s ratolestí urvaným se na hlavu mou sypal hrůzy chlad. A v zadu stín se zved’ a rostl výš – – – 50 To stín byl tvůj a zvedal pravici ne k požehnání, – ale k prokletí... Já prchala jsem jako šílená, a za mnou v patách stín tvůj hned se pnul s tou napřaženou vzhůru pravicí, a hrobovým to znělo hlasem v noc: „Buď věčně prokleta... buď prokleta!“ V tom klopýtla jsem – přes hrob matky své, hrob zaduněl, a máti vyšla ven v rubáši bílém, jmouc mne v náruč svou – – V tom procitnu, – a děsný prchl sen. Melek:
Já nevěda,nevěda tě ve snu proklel jsem, nuž, přistup blíž, ať složím sestárlé ty ruce svoje tobě na hlavu a s nimi požehnání otcovské. (Lea se skloní, hudba pianissimo provází požehnání.)
Jak vyvolenému kdys národu Bůh Abrahama žehnal v milosti, tak požehnání šedin otcovských teď na tvou kladu hlavu, dítě mé! Buď šťastna na té pouti pozemské, kde lidstva údělem je klam a bol, a pamětliva otce, matky zesnulé, vždy srdce svého zachovávej čistotu. Buď věrna Bohu, zvykům otců svých, a požehnání matky zesnulé se na tvé hlavě spojí s otcovským, 51 to po dráze tě štěstí povede tam k Hospodinu v lůno otců tvých. (Hudba utichne.)
Lea (vzpřímí se):
Ó, díky, otče, díky tisíceré! Teď u srdce mi opět volno jest, a oko kalné hledí jasněji své temné budoucnosti vstříc. Melek:
A nyní sejdi dolů v zahradu a bav se s večerem, však nedlouho nech otce čekat milé dcery své. Lea (odcházejíc):
Co nevidět pospíším v náruč tvou. Melek (hledí za ní, pak pro sebe):
Ba, marně o tom, marně přemýšlím, co vyděsilo z klidu dceru mou a zbarvilo jí tváře bledostí – Ten sen že byl by toho příčinou? – Vždyť zamyšlenu zřím ji delší čas, ba, chvíle jsou, kde prodlí v komnatě, i vlastního se otce vzdalujíc. Ta mládež libůstky má záhadné: teď rozmaru jsouc plna, laškuje, tu zádumčiva hledá samotu, hned k milému zas tíhne předmětu. 52 Kde dlí jen David, její snoubenec? Ač slíbil určitě, že přijde k nám, přec já jsem nadarmo ho čekal dnes. Ten řečí sladkou by ji zkonejšil a s čela tesklivý ten sehnal mrak, jenž v pochyb roj jí duši zastínil; vždyť beztoho je lásky touha jen, co Leu činí stále tesklivou; – sám toho v mládí kdysi zkusil jsem. (Slyšet kroky. Melek se ohlédne.)
Výstup 2. Melek. – David.
David:
Jehovah požehnej vám, Meleku, a ochraň prahu domu vašeho! Melek:
Adonai, snoubenec mé Ley zde! – Aj, vítám vás, ač bych se hněvat měl, že stál jste slovu svému pozdě tak. David:
Ba, nevím, otče Meleku, zda vhod vám bude pozdní moje návštěva. Melek:
Aj, co že napadá vás, Davide! Mé dcery snoubenec vždy vítán jest, 53 a právě přemítal jsem na mysli, co přimělo vás, že jste na příchod k nám do domu tak dlouho čekat dal. David (jizlivě):
Zda sameček můž’ k družce vrátit se, kdy plazí kol se jedovatý had, a ona leskem barev zmámená jej sladkou písní láká v hnízdo své? Melek:
Vy s divnou přicházíte, Davide! To podobenství je mi hádankou a utvrzuje mne jen v domnění, že máte hlavu plnou vrtochů, jež sotva u Ley jsem zkonejšil. David (zlomyslně):
Ha, ha, ha! – Ano, otče Meleku, mně divné v hlavu vlezly vrtochy, jen poněkud že druhu jiného, než jaké vaši Leu pomátly. Já přišel o tom s vámi účtovat. Melek:
Nemluvte se mnou takto, Davide, vy děsíte mne příkrým slovem svým. Co stalo se, co má ta vaše řeč, jen pro Bůh mluvte, co má znamenat?! David (udiven):
Bdím, nebo sním? – Mám věřit opravdu, že ničeho nevíte, Meleku, co celému již městu známo je?... 54 Melek (úzkostlivě):
Jak nad námi je jeden Hospodin, mně z temné vaší řeči úzko je! David (horlivě):
Ó starče nešťastný, tys oklamán! – Ó Meleku, že musím první být, jenž neblahé vám nese poselství! – Nuž, roztrhněte, otče, roucho své a rvete s hlavy sobě šediny a klňte dni, v němž dceru dostal jste, jež vymkla z kolejí se předků svých, jež potupila zákon Mojžíšův, a požehnání Hospodinovo změnila drze v kletbu Satana. Ó plačte, klňte, otče Meleku! – Ta dcera nevěstkou jest křesťana a plod své hříšné lásky nosí pod srdcem. Melek (zoufale):
Ó – třikrát běda – to je pro mne smrt, té hanby, Davide, já nepřežiju. (Bije se v čelo).
Ó blázen jsem a hloupý pošetilec, já na prsou svých choval hádě to a láskou kojil jsem je otcovskou, a ono z prsou mojích ssálo krev a šediny mé utrávilo v hrob. Ó, Davide, jen rcete, že to lež, že štíra toho v době proklaté vám v lebce porodila šílenost! 55 David:
Ó rád bych, milerád chtěl lhářem slout a plvnout neblahé pověsti v tvář, jen kdyby pravdy zážeh slunečný mně nepral do očí. Zde vizte jen, zda není list ten rukou Ley psán, jenž maně do rukou mi přišel dnes. (Podává Melekovi list.)
Zde vezměte a čtěte, otče, sám! Melek (čte):
„Drahý Hugone! Dnes nepřijdu dřív až po sedmé. Očekávej mne jako jindy u hrobu mé matky. Lea.“ Buď milostiv mně, velký Hospodin! Ach, ano, – to je písmo dcery mé, jež pohanila víru otců svých a hrob své matky hříchem zprznila. (Pláče):
Ó Leo, proč jsi takto jednala, proč vetklas otci dýku do prsou, když na hlavu tvou požehnání klad!? Ó rcete, Davide, kde slyšel jste tu pověst zlověstnou, a psaní to kde do rukou vám přišlo proklaté? David:
Dnes právě rok, co máť mně zesnula, jíž lůno přeju Abrahamovo, a já šel na hřbitov hned z rána již, 56 bych na jejím se hrobě pomodlil. Mne náhoda tam svedla s hrobníkem, jenž zná mne skoro od dětství. Ten neblahou mi právě podal zvěst, že Lea, dcera tvá, má nevěsta, ob den se tamo schází s křesťanem, kdy mohyly již dřímou v soumraku. On sám je tajně často vyslechl, on jejich nejhlubší zná tajemství.tajemství, a Hospodinem se mi na to zapřisáh’. Dnes také Leu skrytě vyčíhal, když po východu slunce kladla již ten lístek v tajný úkryt cypřiše, již sadili jsme na hrob Sáry tvé. Melek:
Ó ustaň již, sic pukne srdce mně. To tedy je, co tísní dceru mou, že procházkou vždy hledá úlevy, to tedy je, co také večer dnes ji dolů do zahrady vábilo? – – A já – já troup ji k tomu požehnal! Však pomoziž mně velký Hospodin, já přísně s dcerou svojí naložím, já znesvěcené kosti očistím, by matka našla v hrobě poklidu. Ó já své dceři ještě požehnám, tak jako Kainu žehnal Hospodin! (Opona spadne.)
57 Jednání II.
Židovský hřbitov. (Blýská se a z daleka hřímá.)
1. Výstup:Výstup 1. Hugo: Hugo:
– – – – – – – – – – – – – – – – – – Proklatý rozdíl, jakýmž bohověra nasila rozkol v lidstva smýšlení! „Ten křesťan je a ona židovkou,“ to rozpoutat má věčně srdcí dvé, jež stejným tlukem sobě náleží. Což pravda všehomírem jediná, zda jeden nevane duch prostorem, jenž slunci, hvězdám káže kolovat, květ v sadě, perly plodí v hlubinách; zda jeden nesídlí jen v bouři duch, jejž v pokoře a prachu zovem Bůh, a v nás což není atom téže síly, jenž v nesčetných těch lidstva milionech byl rozvát širým světa okresem? Je duše má snad jiná židovky a nemá s její v podíl nesmrtelnost, že jest nám stříci se jak nákazy? – – Ba, ano, svět miluje neshodu a předsudek mu milejším než vše, co cit a rozum mají zákonem – – – Však něco přec jest všechněm nedílno: to v hloubi ňader naděje je hlas, a já jen přece Leu nazvu svou, až bude náš kdys hrob se zelenat... 58 (Zdvihne lebku, zablýskne se.)
TyTy, lebko, bys mně mohla povědět, zda netropí si osud blázny z nás, když životem nás vleče za vlasy, a utrýzniv nás bolestmi a bědou a dosti trnů dav nám za růže, pak nad hrobem nás kojí nadějí, že z rakve pučí nový žití květ. To rád bych věděl, jako právě to, zda na mne by se byla šklebila z té lebky tvář ohyzdné stařeny, či usmívaly mladé oči toužebně. (Odloží lebku, blýskne se a zahřmí.)
Ó marnými se soužíš přeludy, ty srdce, uondáno bolestmi: hrob němý jako moře hlubina; co kryje dno, ni modrá hladina, ni kyprá hrobu zeleň nezradí. Nás všecky k cíli vede jednomu jen slepá v temný osud důvěra, již slovem sladkým zovem nadějí. – Ta zkájí mou i duši pobouřenu, že Lea je mně tím, čím byla dřív, a kdysi mou též bude na věky. 59

Básně v knize Hlubiny a obzory: