V údolí úrodném zámek se zdvihá,
v půlkruhu táhne se hezoučká ves;
v boku jí na hůrce kostel se míhá,
s údolím hraničí jedlový les;
v rohu je měkkoučkých modřínů kupa,
vzhůru tam do lesa koník rád dupá.
Několik modřínů kapličku tvoří,
nad druha svého se nese druh výš;
v kapli té mladý muž Bohu se koří,
před ním jest vysoký, dřevěný kříž;
u kříže socha je Bolestné Matky,
probouzí křesťanu v hrudi cit sladký.
Pod lesem zvolna se kroky mé vlekou.
„Mladý muž!“ Aj, já ho dobře snad znám?
Kráčím blíž, vidím že slzy mu tekou,
ano, že on to je, jistotu mám.
Nevolím předčasně slzy mu sušit,
nesmím jej z nábožné modlitby rušit.
Na trávník zelený tichounce sedám;
trnu, a upřímně modlím se s ním.
Chvílemi k mladému muži zrak zvedám –
„Jakou to změnu zřím!“ U sebe dím:
„Bujarý právník tam před křížem klečí,
ten, jenž si libuje v rouhavé řeči.“
Dokončiv modlitbu v prsa se bije,
vstává a Rodičce Boží jde blíž,
slz proud se z každého oka mu lije,
políbil sochu a líbal i kříž.
Kulatý klobouk si na hlavu staví,
jde, a „Vy také zde?“ laskavě praví.
„Právě jsem na faru jíti k Vám mínil,
abych tu radostnou zprávu dal Vám,
že už se ztratil mrak, který mně stínil,
a že se na spasnou cestu už dám.
Dovolte, abych Vám u tom svém plese,
důvěrně pověděl v tichém tom lese.“
„Přijal jsem diplom svůj v polední době,
o pětky v tobolce bylo mi hej;
pozval jsem kollegy radostně k sobě,
nadšeně chystal jsem hlučný jim rej.
V hodinu určitou byli jsme spolu,
v náladě veselé sedli jsme k stolu.“
„Po chutném zákusu pohár jsem chopil,
abych svým přátelům na zdraví pil;
v přípitku ze všeho žerty jsem tropil,
kdekterý vážný stav dostal svůj díl.
Přátelé tlaskali, volali: ,Sláva!‘
,Svoboda všestranná nechať je zdráva!‘
„Když pak jsem víru a nábožnost snížil,
se všemi z plného hrdla se smál –
oh, tu se na stěně divný zjev plížil,
a já jsem ohromen jako kůl stál.
Nebožka matka má přede mnou stála,
běloučké ruce své prosebně spjala.“
„Plný svůj pohár jsem na stole složil,
duší mou zavířil bolestný rmut;
co jsem v tu zázračnou dobu já prožil,
brání mi vyslovit hluboký stud.
Přátelé z prvu se divoce smáli,
zříce však bledost mou, o mne se báli.“
„Zaplativ hostinu všeho jsem nechal,
přátelům dobré jsem zábavy přál,
sám pak jsem chvátaje domů hned spěchal,
pokleknuv pokorně ruce jsem spjal.
Zbožnou svou matičku živě zas vidím,
za sebe, za svůj blud v duši se stydím.“
„Pokání slíbil jsem dobré své matce,
slíbil jsem, z rána že navštívím chrám;
blažená matka se usmála sladce –
a já hned v světnici zůstal jsem sám.
Navždy jsem zhostil se nemoudré pýchy,
žalně jsa pamětliv na svoje hříchy.“
„Po letech vroucně jsem zpověď svou konal,
ztracenou milost jsem od Boha vzal;
nyní vím, kterak jsem na duchu stonal,
a že jsem na pravou cestu se dal.
Tak jste mne u kříže s Marií shledal,
jimžto jsem druhdy čest patřičnou nedal.“
„Přísahal jsem tam dnes před Bohem živým,
horlivým stanu se katolíkem;
výhost dám všelikým smyšlenkám lživým,
příkladem býti chci přátelům všem.
Vím, už kam mířiti musí má snaha,
v Církvi jen domůže národ se blaha.“