Vítězství! vítězství! sto dvacet sbito slonů
na březích Hydaspu oštěpy Macedonů,
král Porus přemožen;
on, Indů král, jak otrok v němém sklonu,
hle, tisíc Indů žen
posýlá s dary: sto jich nese štíty,
jichž okraj zlatý démanty jest krytý,
sto zlaté přilby, sto krunýře, meče
za sebou vleče,
jak vlasatice chvost, sto zlatá přediva,
v nichž duhou zachvívá
se jako mušek zlatých perlí pás,
nad sebou vine –
a dál a dále řady rostou jiné
s poklady větších krás
na vozech zlacených a slonech v purpuru. –
Ó slunce azuru!
všech králů vítězi! zář tvého trónu
od Pindských hor až k patě Himalaje
hřmí, lítá, jako Samum vlaje.
Tak od úst k ústům Macedonským znělo;
jen Alexander sám, on vítěz, rek,
do třásní pláště chmurné skrývá čelo,
rtů hrdý pošklebek.
A po tváři, jež v záhyby se vraští,
jak světla paprsk, slza průsvitná
se občas chví; zas oko plno záští
se zdá tvář bezcitná. –
Do slunce západu proč tupě k zemi,
jak socha němý, v smutku hledí král? –
Na písku mrtev, pokryt haluzemi,
kůň jeho Bucefal.
Když slunce však se v oceán již neslo,
s narudlým okem, jak ta záplava,
k veliké tryzně Alexander heslo
svým vojům vydává.
Vlas jako z hnízda pletoucí se zmije
tvář smutnou děsně ovíjel:
„nuž pro trup drahý bedra skloňte, šíje,
již marný každý žel.
On v bitvy vlnách k vítězství mne nosil,
jak blesky mrak, či k břehům moře loď,
nuž do hrobu, kam indský šíp ho zkosil,
jej láska doprovoď!
Nad trupem jeho rozedujte žáry,
z těl lidských budiž jeho mohyla!
ty ženy skolte, narovnejte dary,
jež Porus posýlá.
A místo zde, kde oběť vzplane tato,
kde popel jeho v urnu narovnám,
perutí času bude nezaváto,
zde město bude, chrám.“ –
Již plamen vyšleh’, mraky zakrvácel,
král slzou hasí žárnou hranici;
a vítr dul, v něm třesk se číší ztrácel
a hymnus šumící:
Vítězství, vítězství! sto dvacet sbito slonů
na březích Hydaspu oštěpy Macedonů,
král Porus přemožen;
hle! tisíc Indů žen
se na hranici míhá v purpuru. – –
Ó slunce azuru!
hle, vítězi! kde tryzna tvoje vzplála,
rýč zasazen – toť město Bucefala.