SÁM KLEČÍM JEŠTĚ.
Sám klečím ještě na zapadlém hrobě
s nadějí dohaslou již v bledé líci...
Jen v oku dosvit záře zmírající,
vzdech na rtu po té krásné, zašlé době!
Jediná slza! – Ta jen oku zbyla,
a tu i černá zem v své lůno skryla.
Ty dávné obrazy mou duší plynou,
a v každém naděj v květu pohrobená,
a v každém bolest – růže zkrvavená,
stesk zoufalý, že všecky tužby hynou...
Ten jenom zbyl jak dozvuk dávno známý,
a hvězda žádná neplá nad nivami...
Sám klečím ještě vlasti nad mohylou,
a píseň v posledním se nese lkání,
kol pusto, prázdno – tiché umírání,
já sám tu nad zdrcenou vlasti silou,
nad rovem všeho – v srdci žal a vzdechy,
a krok jde dál – vždy dále bez útěchy...
23