SÁM KLEČÍM JEŠTĚ.

František Kvapil

Sám klečím ještě na zapadlém hrobě s nadějí dohaslou již v bledé líci... Jen v oku dosvit záře zmírající, vzdech na rtu po té krásné, zašlé době! Jediná slza! – Ta jen oku zbyla, a tu i černá zem v své lůno skryla. Ty dávné obrazy mou duší plynou, a v každém naděj v květu pohrobená, a v každém bolest – růže zkrvavená, stesk zoufalý, že všecky tužby hynou... Ten jenom zbyl jak dozvuk dávno známý, a hvězda žádná neplá nad nivami... Sám klečím ještě vlasti nad mohylou, a píseň v posledním se nese lkání, kol pusto, prázdno – tiché umírání, já sám tu nad zdrcenou vlasti silou, nad rovem všeho – v srdci žal a vzdechy, a krok jde dál – vždy dále bez útěchy...

Patří do shluku

tklivý, tón, teskný, zvuk, píseň, žalný, struna, vzdech, lkát, lkání

19. báseň z celkových 697

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. Na hřbitově. (Adolf Heyduk)
  2. JARO. (Josef Václav Sládek)
  3. Mezi květy. (Hanuš Věnceslav Tůma)
  4. XLV. Na stráni pne se mohyla, (Gustav Pfleger Moravský)
  5. CXXIV Ach, moje mrtvá a ty, moje živá! (František Zavřel)
  6. Upomínky. (Adolf Heyduk)
  7. Když šlo processí. (Xaver Dvořák)
  8. Písni. (Adolf Brabec)
  9. 18. Byly doby, v nichž mé srdce (Jaromír Březanovský)
  10. Dešťové krůpěje. (Jaroslav Vrchlický)