Pod vlysem žulovým, kam svit jen šerý padá
gothickým obloukem a v růži hvězd se skládá,
na starém oltáři, jenž prachem kryt a plísní,
ční Kristus na kříži. Vše duši mrakem tísní,
kam zrak se rozhlédne kol chmurnou, pustou lodí.
Nechť písní jaro zní, sem bledý žal jen chodí,
a v stínech sloupení se zdá, že v dumě sídlí.
Zde každý zvadl květ, a motýl zlatokřídlý,
jejž vichr zavál sem skrz římsy roztlučené,
pad mrtev na oltář. Zde smrt jen chrám si klene.
Sem nezavítá smích ni slunce paprsk zlatý,
zdi vlhké zdají se být smutkem noci spjaty
a břečtan sežloutlý kde vnikl, ihned zmírá.
V ten klid a šero tmou líc bledá Krista zírá.
Z ní úsměv božský prch – jen lidská strast v ní svítí
a zápas poslední a stesk a nuda žití.
V něm ztuhl každý rys, jenž slitování hlásal.
To bylo na večer. – V mrak západ růže střásal
a hvězdy v lazuru svým zlatým blýskly okem,
když s hledem ztrhaným a matným, chvějným krokem
do dveří svatyně muž vstoupil tváře divé.
Kles před oltář a chtěl se modlit jako dříve.
Chtěl ruce sepnouti – krev kapala s nich hustá.
Leč slova neřekl – moc divná spjala ústa
a z hrudi prchl vzdech. Jen ku Kristu zrak bloudil
a: „Odpuštění!“ lkal. A Kristus soudil – soudil,
jak před tím jeho líc je přísna, nepohnuta. –
Dál v prsou hříšníka zněl pláč a bolest krutá.
V tom dítě k oltáři šlo nevinné a svaté
a kleklo, zvedajíc své k nebi ručky spjaté:
„Tatíčku nebeský, nám odpusť naše viny!“
Jak pablesk naděje by v černé zapad stíny,
muž náhle pocítil v své duši lítost vřelou
a v slzách topil zrak a hrudí zkamenělou
v práh nebe s dítětem šla prosba jeho čistá!
Tu úsměv přeletěl po bledé tváři Krista.