Jako v růže dýchne paprsk máje plesný,
o Fedoru píseň zbloudila mi ve sny,
o Natáše mladé, Vladimíra neti.
Slyšte chudé slovo, chci ji vypravěti.
Výše podnebeské zdaž co bylo vyšší?
Nad hloubi kdo moře o čem hlubším slyší?
Ale vyšší nebes, hlubší nežli moře
Fedorova láska, Fedorovo hoře.
Ku knížecí neti smělé oko zdvihl,
a již v patách krutý trest jej za to stihl –
jako zmámen bloudí, pláče, vzdychá všady.
Jakou naděj může míti kupec mladý?
Hle, jak slunce plá dvůr Vladimírův zlatý,
ale jemu tesknit, čekat přede vraty,
při bojarském plesu čím je parob chudý?
Setři slzu, hochu, marné jsou tvé trudy,
vyplej z duše lásku, trní má a hloží –
spíš tvou bujnou hlavu do mohyly složí!
Když je duše mladá, marna každá rada –
srdce neustále štěstí si jen žádá.
Nelze Fedoru již krutou bolest zmoci,
sedl na loď hbitou, dal se ku půlnoci.
Kam? to nikdo neví – znikl bez památky.
Za rokem rok prchá, nevrací se zpátky,
ale Natáša je bleda stále více.
Slzou zakaleny hvězdy – zřítelnice,
jako lotos vichrem kloní se a stená,
nikým neželena, milým opuštěna.
Po knížecím sadě v pláči lká a chodí
a jen upomínky v duši se jí rodí. –
Jak již tomu dávno! Východ rděl se zlatem,
chodila zde také – leč ne v hoři klatém,
ptáčků zpěv ji vítal luznou jara zvěstí,
v srdci květ jí pučel radosti a štěstí!
Zde jej zřela prvně! Jak byl krásný, svěží!
Kol bílého čela kadeří noc leží,
po mohutné hrudi černým proudem splývá,
vroubí lepou šíji, v očí máj se dívá.
Po Kyjevě celém není takých očí –
pohlédneš v jich blankyt, s tebou svět se točí,
v srdci zabuší to tisícerou písní!
Ó ta vzpomínka dnes jen jí srdce tísní,
marně stromů šept se k její uchu shýbal –
zde ji v náruč tiskl a zde opět líbal,
každá stezka byla stopou jejich blaha!
Dnes však noc a mrak jen zevšad na ni sahá,
žal a touha sledem, kudy smutna kráčí,
krásná ve svém bolu, luzná ve svém pláči.
K zámku Vladimíra sjíždějí se, letí
hosté, bohatýři. O knížecí neti
pověsť rozléhá se po blízku i dálí,
jak je divně krásná, jak ji smutek šálí,
že jen lká a pláče, hořké slzy leje,
nevyjasní zraku, ni se neusměje.
Darmo lékaře hned k radě svolal kníže,
temné kouzlo její mladé tělo víže –
marné všecky léky, čáry, zaříkání,
v srdci těžká bolest, čelo k zemi sklání!
„Nepomohou léky, kříž je pomoc jistá!“
Svolal kněze, z Lavry obraz nesli Krista,
modlili se dlouho, žehnali a lkali.
Ale Natášu jen smutek hněte stálý,
hlavička ji bolí, růžová líc bledne,
rukama jen lomí, zraku nepozvedne.
Svolal reky: „Kdo ji zléčí, za odměnu
odvede ji k sobě jako mladou ženu!“
Přišli bohatýři, sladké písně pěli
o hvězdách a lásce jeden měsíc celý.
Druhý měsíc na své bujné oře vsedli,
skvělém při turnaji slavné půtky vedli.
Třetí měsíc k hodům zasedli a k číši:
stará báj dí, víno každou bolest ztiší,
úsměv kouzlí na rty, zapomínat učí.
Ale Natášu přec stesk a touha mučí,
sama zavírá se v taji do komnaty,
kvílí, rozpomíná na den máje zlatý.
Třicet labutí to bělostných jak zoře
neletělo z dálky od siného moře,
ale třicet 1odí, hbitých jako střela
před Kyjev se blíží, na Dněpru se bělá.
V předu koráb – sokol ze všech nejkrásnější
stříbrné své plachty nadýmá a vejší,
zlacený má stěžeň, s něho prapor vlaje;
po širokých bocích sněžné hranostaje,
liščiny též vzácné, sobol, medvědiny
s drahým kamením své rozkládají stíny.
Na palubě k výši zlatý trůn se zvedá.
Nad ním hlava tuří trčí rudohnědá
místo očí, hle, z ní rubíny dva planou,
jachontem a stříbrem hruď má protkávanou.
Na trůně sám Fedor z křišťálové číše
med a víno pije; k druhům dí pak tiše:
„Rcete mi, až vejdem do Kyjeva města,
k Vladimíru zdaž nám volna bude cesta?
A když cesta volná, s jakým darem třeba
laskavému knězi vzdáti soli, chleba?“
Plavci dí mu na to: „Máš tu zlato, pane,
kožešiny liščí stříbrem vykládané,
damašek i perly, soboliny černé,
sibiřský též jantar ceny bezeměrné!“
A již vrhli kotvy, přistáli v břeh sivý.
Vladimír se z okna dívá a se diví:
„Čím to zruměnilo v záři nebe šedé,
zdaž to v čele vojska z Ordy král sem jede?“
Nejede král z Ordy, posli Fedorovi
přicházejí s dary a dí těmi slovy:
„Náš pán kupec Fedor z dalných jede moří,
slyšel o tvé slávě, slyšel o tvém hoři;
prosí, by směl zkusit léků čarné síly.
Dovol vystavět mu v sadě zámek bílý,
tam, kde Natáša vždy pláče nocí tmavou –
uzdravit ji doufá, ručí svou ti hlavou!“
Líbily se dary knězi Vladimíru,
líbily se kněžně: slovu jich dal víru,
častoval je skvěle, vyslal posly zpátky.
Fedor svolal plavce: „Vzhůru, čas je krátký,
seker uchopte se, rychle spějme k práci!“
Ztichlo město v šeru, usnul hrad i ptáci,
v sadě ruch jen stálý trvá divnou mocí –
zdaž to zázrak? hotov zámek do půlnoci!
V něm tři jizby z kostek pod zlatými krovy,
a tři z dubů tvrdých, vchod sám jantarový.
Krásně byly jizby všecky vykrášleny,
okna křišťálová, z drahokamů stěny,
kobercem je sobol, stěny ebenové.
Na nebi je slunce – v jizbě slunce nové,
na nebi je měsíc – v jizbě měsíc jiný,
na nebi jsou hvězdy – v jizbě svit jich siný,
na nebi je zora – v jizbě na blankytu
červánky se rdí a plápolají v třpytu!
Na klekání ráno zazvonili kněží.
Natáša též ze sna zbudila se svěží,
pohleděla oknem do krásného sadu.
Divoucí div zřela! Hle, tam blíže hradu
stojí bílé jizby pod zlatými krovy,
okna křišťálová, vchod sám jantarový.
Tajný strach i jásot ozval se jí v hrudi,
z lože vyskočila, svoje družky budí:
„Hoj, kde jste mé družky, dívky růžolící!
Pojďte, jaký div to, těžko slovu říci,
v sadě ukázal se v tlumu ratolestí!“
Družky dí však: „Paní, k tobě přišlo štěstí!“
V sobolí hned šubu strojí kněžnu mladou,
do hedbávné řízy zlaté sponky kladou,
do sadu ji sborem v plesu provázejí.
V první jizbu vešla – slavíci v ní pějí.
V druhou jizbu vešla – slova zní tam sladká,
modlí se v ní tiše Fedorova matka.
U třetí když jizby tajně poslouchala,
v třetí bílé jizbě zvučná hudba hrála.
Ó jak mladé srdce naději hned věří!
Vešla Natáša již do zlacených dveří –
zalekla se, vzkřikla! Jak div ten se zove?
Na nebi je slunce – v jizbě slunce nové,
na nebi je měsíc – v jizbě měsíc jiný,
na nebi jsou hvězdy – v jizbě svit jich siný,
na nebi je zora – v jizbě na blankytu
červánky se rdí a plápolají v třpytu!
Ale nad červánky, slunce, měsíc, hvězdy
září Fedorovy jasné oči vezdy,
do náručí jeho klesá uzdravena
Vladimíra neteř, Fedorova – žena!
Na knížecím dvoře zlaté číše zněly,
dlouho o svatbě si lidé vyprávěli,
o Natáše mladé, Vladimíra neti.
Slovo promluví se – dále pověsť letí.