PŘÍMĚŘÍ.
Nádherný útok to byl! My hnali se v před jako diví
a na srdci každý z nás svatý talisman lásky si nes’,
nám planuly zraky a v slunci se komoňů blýskaly hřívy...
Však při první s Životem srážce hned zasažen jeden z nás kles’.
Ó, odpusť nám, mrtvý Ty druhu! My pohřbít Tě neměli času...
Ó, odpusťte, ostatní drazí, jež příšerná srazila pěst,
že s koně když nepřítel strh’ mne, já s úzkostí ve mroucím hlasu
jsem příměří sokovi nabíd, v němž s mečem mi urval i čest!
Oř Nadšení uděšen prchal, já sám zůstal v krvavé pláni
a bezbranné zaťav své pěsti jsem v mlhavou cestu se dal,
přes mrtvoly kráčeje druhů, již meč měli v ustydlé dlani,
sláb příliš, bych naději choval, sláb příliš, bych těchu si lhal!
Meč vůle jsem odvrh’! A Nadšení prchlo! I talisman lásky jsem ztratil
a nesmírnou krvavou plání tu potupen smírem jdu sám.
Jdu v neznámo, nemaje nyní, kam se žalem svým bych se vrátil,
cítě jen šílenou touhu, bych muka svá smrtí svou zkrátil,
znak zoufalství vzlykem svým tiskna rostoucím kolem mne tmám.
9
Nádherný útok to byl! My hnali se v před jako diví
a na srdci každý z nás svatý talisman lásky si nes’,
nám planuly zraky a v slunci se komoňů blýskaly hřívy...
Šťasten, kdos při první srážce jak hrdina do krve skles’!...
10