Nádherný útok to byl! My hnali se v před jako diví
a na srdci každý z nás svatý talisman lásky si nes’,
nám planuly zraky a v slunci se komoňů blýskaly hřívy...
Však při první s Životem srážce hned zasažen jeden z nás kles’.
Ó, odpusť nám, mrtvý Ty druhu! My pohřbít Tě neměli času...
Ó, odpusťte, ostatní drazí, jež příšerná srazila pěst,
že s koně když nepřítel strh’ mne, já s úzkostí ve mroucím hlasu
jsem příměří sokovi nabíd, v němž s mečem mi urval i čest!
Oř Nadšení uděšen prchal, já sám zůstal v krvavé pláni
a bezbranné zaťav své pěsti jsem v mlhavou cestu se dal,
přes mrtvoly kráčeje druhů, již meč měli v ustydlé dlani,
sláb příliš, bych naději choval, sláb příliš, bych těchu si lhal!
Meč vůle jsem odvrh’! A Nadšení prchlo! I talisman lásky jsem ztratil
a nesmírnou krvavou plání tu potupen smírem jdu sám.
Jdu v neznámo, nemaje nyní, kam se žalem svým bych se vrátil,
cítě jen šílenou touhu, bych muka svá smrtí svou zkrátil,
znak zoufalství vzlykem svým tiskna rostoucím kolem mne tmám.
Nádherný útok to byl! My hnali se v před jako diví
a na srdci každý z nás svatý talisman lásky si nes’,
nám planuly zraky a v slunci se komoňů blýskaly hřívy...
Šťasten, kdos při první srážce jak hrdina do krve skles’!...