Náhodou, a nebo snad již osudem
Narodil se slavný Žižka pod dubem,
A ten byl pak nazván „Žižkův dub“;
A hladový čas, co světy dáví,
Ani hromné hroty, ani bujných větrů zub
Neporušil tento dub,
Pěkný obraz síly a vítězoslávy;
To pak na památku, by pomněli potomkové,
Že v oboře české rodili se lvové,
Před nimiž se chvěli – národové!
Uplynuloť od té doby století,
Co dub tento není více viděti;
A takož se v skutku stalo,
Jako dávno nám se povídalo
V Jiříkově vidění:
Že dříve než odletí –
Ani nevím které – století,
V naší pěkné vlasti, v zemi české,
Zajde všecko slavné, všecko hezké,
A radost se v žalost promění. –
Dobřes prorokoval, slepý děde!
Matka naše na herce si jede,
K žluči nám a jiným k posměchu;
Nebe vzalo nám i útěchu –
A kde lvů se dřív ozýval řev,
Kde jen pro pravdu, na způsob vod
V plném nadýmání valila se krev:
Tam se nyní zaječí a liščí pyšní rod;
Ba i samy řeky, Labe, naše Vltava,
Orlice okřídlená a prudká Sázava,
A co víc jich druhdy valilo se oužlabinou,
Hnijí skoro teď, a zdá se – páchnou umrlčinou!
A tak v pěkné vlasti, v zemi české,
Zašlo všecko slavné, všecko hezké;
A že Žižkův dub též slavný byl –
Osud nám ho závistivý zryl.
Naši dědové jsou rádi kovali
Aneb šípy, aneb ocelové meče,
Kdykoli se mužně vydali
V nepřátelské bitvy a ve kruté seče;
Aby ale stačila kovářům síla –
Takovátě byla tenkrát víra –
Vše jen ke Žižkovu dubu běhalo,
Když byl měsíc na nově, vždy o půl noci,
A tu s namaháním a velikou mocí
Třísky z toho dubu sobě sekalo;
A jak mile je do nákladívka vendalo,
Kladivo hned snáze zhůru lítalo,
A železo se dle vůle poddalo;
Ach – ubývalo vždy dubu víc a víc,
A kde stál dub Žižkův, nestojí teď nic.
Kdož by si byl pomyslil,
Že se nám navrátí zase
Onen staročeský čas?
(Och! – ty pěkný – pěkný čase!)
A co dědové jsou dělávali,
Že my dělat budem zas?
Onino si ocelové meče dělali,
Nás však – verše kovat nechali!
Tímto pak se písmo vyplnilo:
Že to chtěj neb nechtěj kovat musí,
Co se ve kovárně narodilo.
Avšak dobře se ti stalo, slavný dube!
Že jsi zjařil statných, českých ruk;
Slyšíš-li pak? „ťuk!“ a „ťuk ťuk ťuk!“
Teď je kováříků příliš, až bez míry,
Kašlí hymny k base, neznajíce lyry;
Každý, kdo pět prstů má, teď sedě
Kove verše z železa i z mědě,
A div divu! – nohy frašně skákají,
Ač ni žil, ni citu v sobě nemají.
I protož se dobře stalo, slavný dube!
Že si zjařil statných, českých ruk;
Teď by velký, a snad cizí zhanobil tě pluk,
Aby svému nejapnému dílu
Dal tvou slávu a tvou sílu!
I já, ačkoli jsem – (mezi námi!)
Jen kovářský kluk,
Dost bych já ti, milý dube!
Dost bych nadělal ti muk,
Chtěje nakovati ostrých veršů, místo meče
V nepřátelské bitvy a ve kruté seče.