Uprostřed řeky do siných vod
rybák své veslo hluboko vbod,
lichotně ke člunu vlnky se trou
laškovnou veselou hrou.
(A sykot a šplichot a šumot jich
zněl jako rusalek tlumený smích.)
Nachýlen přes okraj lodičky,
rybák se zahleděl mladičký,
jak vlna s vlnou se stíhá,
loďka se houpá a kloní a zdvíhá –
co se tam v hlubinách míhá?
Jako by sněžný a veliký květ
viděl tam u dna se po proudu chvět.
Sklonil se přes okraj až k vodě samé –
zrak-li ho klame?
To není bílý květ, dívčí to tělo
na dně se písčitém zabělelo –
černý vlas po proudu rozplývá se,
hedvábné paže se pozvedly výš,
a náhle v mámivé zářící kráse
rusalka vyplula nad vodu již.
Prstéčky průhledné loďky se chytly,
šelmovské oči jen úsměvem svitly,
zašplichla voda a před rybákem
sladké rty zaplály planým mákem:
„Rybáče, dobrý den!“
Ústa jen otevřel a oči vyvalil.
Smála se, kývala. Zavrtěl hlavou,
(tenhleten rybák můj rozumný byl!)
řekl jí: „Jdi! Já vím, ty jsi tou pravou!
Ty bys mne, má milá, znenáhla
na dno až pod vodu přitáhla,
a vlny, které se pod loďkou valí,
jistě by k smrti mne ulehtaly.
Však já mám rozum, víš! Třeba byl mlád,
třeba bych objal a zlíbal tě rád,
ať sebe svůdněji v proudu se viješ,
celým tím kouzlem mne neopiješ!“
A před ním ve třpytné mámivé kráse
rusalka na vlnách pohoupává se,
prstéčky člunu se chytají jen,
směje se: „Rybáče, dobrý den!“
Vzal veslo a krutě jí, žel!
průsvitné prstéčky přerážel.
Hledla naň, bolestí zbledla a vzkřikla,
po proudu mrskla se, až pěna stříkla.
A stopy nezbylo uprostřed pěn
po zjevu spanilém ani.
Rybák si povídal zamyšlen:
„Oh, rozum! Člověk má rozum mít jen!“ –
A pak? Pak skočil tam do proudu za ní.