Ještě ranní mlha v šírém leží kraji,
ještě slunce nízko, – podřimuje zpola. –
V Urbánkovském dvoře právě zapřahají
do pluhů i k vozům. Zaskřípěla kola,
zadupali koně. Z otevřených vrat
s práskáním a křikem chasa orat jede
do zažloutlých širých smutných strnišťat.
Pozadu jde šafář a obláčky šedé
z jeho dýmky zvolna jen se plouží za ním,
dlouhé pruhy tvoří v tichém vzduchu ranním.
Chlapík neveliký, osmahlý a sivý, –
sevřené rty někdy úsměšek mu zkřiví,
čtveračinou maně zablýská se zrak,
v oholených tvářích objeví se důlky,
zachvějou se brvy, – v okamžiku však,
jakoby si všímal jenom svojí lulky,
skromně hlavu sklopí, – sama pokora. –
Podkůvkama zvoně vyšel ze dvora.
Za dvorem jsou pole, šírá, dobrá pole,
žeň z nich bohatá už dávno ve stodole,
řepy žloutnou valem, podzim už se blíží. –
Ponenáhlým svahem do dálky se níží
trochu jednotvárná fádní rovina
skorem beze stromů. Bílá pěšina
tu a tam se vine. Úvoz nehluboký
jarní vodou vyryt v úrodnou je zem,
šípek s babíhněvem krášlí jeho boky.
Z dálky z mlhy ranní skoro přímo sem
silnice se táhne, kolem dvora vede
s dvojí řadou starých štěpů urostlých.
V polích ještě všady plno rosy šedé,
všady plno záře, tajemného třpytu,
mír a ticho kolem. – Skřivan jen se zdvih
s jásotem a písní pluje do blankytu.
Na koníku vraném stinným stromořadím
švarný mladík jede, – jede zadumán.
Šafář provází ho pohledem už hadím,
s úsměškem dí k sobě: „Eja, mladý pán!
Zase teprv ráno navrací se z města, –
věru že je drahá každá jeho cesta!
Bohpomozi statku!“ – Jede mladý pán,
bičíkem svým šlehá, hlavu k ňadrám chýlí,
po probděné noci jeho tvář je bledá,
oči nevědomky přimhuřuje chvíli,
budí se však rychle, hledne, hlavu zvedá,
v sedle zahoupá se, rovnováhu hledá,
ostruhy pak vtiskne zlehka svému koni,
koník v poklus dá se a podkovy zvoní.
Když hospodář mladý dojel k šafáři,
trochu krve jemu vniklo do tváří, –
zastyděl se trochu? Šafář jen se kloní,
klobouk málo zvedne, na rtu hrá mu smích.
„Eja, mladý pane, vracíme se domů
se slunéčkem ranním z hodů veselých?
Inu, mládí, mládí! co se divit tomu,
když tak od podlahy muzikanti hrají,
v kole jako větrem chvílky ubíhají.
A panenky švarné – srdce v těle bouří!
Eja, mladý pane, jářku, Jeníčku –“
(šafář levé oko rozpustile mhouří) –
„ať nám nenalíčí kterás vějíčku,
zle by potom bylo, ach, zle srdíčku!
Či už chytilo se?“ – Místo odpovědi
bičíkem jen zprudka zašvih mladý pán
a vraníka bodl trochu rozhněván,
do dvora vjel klusem. – Šafář za ním hledí,
podepřený na hůl dumá, hlavou kývá:
„Nebožtík tvůj otec, – dej mu pán bůh nebe, –
na pravou by cestu jistě doved tebe!,
matka shovívavě na vše jen se dívá,
což by také zmohla? – inu, již tak bývá!“ –
Do polí šel dále k sobě hovoře, –
mladý pán však zatím zmizel ve dvoře.
I jde šafář polem, po zelené mezi,
starostí mu mnoho v šedé lebce vězí.
Ovoce už zraje po alejí všude,
aby člověk hlídal neustále jen,
žito pod oborou zítra sít se bude, –
inu, plno práce má teď každý den!
Děvčata dvě mladá veselá a svěží
úzkou polní cestou v ústrety mu běží.
„Do díla tak pozdě?“ šafář se jim směje,
„z postýlky se nechce? inu, kam se děje!“
Čtveračina jemu zableskla se v oku
a již lapil jednu kolem štíhlých boků, –
druhá uhnula se. – Lapená se vzpírá,
ale šafář pevně svoji kořist svírá.
„Hubinku jen jednu!“ lichotí a prosí.
Červená se děvče: „Viděl by nás kdosi!“ –
Těsněji ji sevřel do objetí svého, –
políbil ji. – Vzkřikla: „Vida, šedivého!“ –
Odstrčila starce a s veselým smíchem
dívky ubíhají. – „Ještěřice jsou!
Jakoby to bylo nějakým snad hříchem!“
šafář hučí k sobě. Pálí dýmku svou
a přes pole kráčí mlčky hlavu kloně.
Z daleka jej shlédna oráč pobíd koně
a hlouběji v půdu pouští ruchadlo. –
Zahuboval, – přešel, – oráč odpočívá.
Šafáři však něco právě napadlo.
Po aleji dlouhé zvědavě se dívá, –
robotí tam cosi mladá čeledinka, –
pousmál se šafář. – Zvolna kráčí blíž,
na pět kroků od ní ve stín used již.
Hledí, hledí na ni. Jaká švarná žínka!
šátek odhodila s černých vlasů svých,
rukáv vykasala z loktů kulatých,
pod živůtkem volným ladně hruď se klene,
její pěkné nožky bosé opálené
umyty jsou v rose, – na rtu hraje smích,
svěžestí a zdravím její tváře planou.
Někdy na šafáře ohledne se stranou. –
Sedí šafář mlčky spokojen a tich,
pokuřuje zvolna, sladce usmívá se,
pase lačné oči na té mladé kráse,
podepřel se o strom, je mu blaze tak!
pokyvuje hlavou, přimhuřuje zrak;
vidí snědý loket, jenž se kmitá v práci,
snědé lýtko, jež se pod sukýnkou ztrácí – –
Pomalu se hlava na ňadra mu níží,
dýmka uhasíná, spánek víčka klíží. –
Usnul. – Co mu asi kreslí lehký sen?
V polích ticho jasno. Probudil se den.
Slunko hřeje. – Mžikem pavučiny třpytné
po poli se zjeví, – stále hustěji,
slabý větřík dýchne, – strhá je a chytne
a odnáší sebou z pole k aleji.
Babí léto letí! Nit za nitkou pluje,
o hlavu se starci zvolna zachycuje.
A nežli se ještě ze sna probudil,
jako starý pavouk zapředený byl!