V ÚZKOSTECH
Ó mrtvé ticho dní, když kalných očí Strach,
pták černý, usedl v mých nervů bílý keř,
z mých očí vláhu pil, z mých tváří leptal nach
a závoj paprsků mi barvil v tesknou šeř.
Když v modrých stěnách žil mi krve doutnal žeh,
vzduch hořce chutnal jsem jak teplý nápoj mdlý,
a krásy mystické mi lotos vadl v snech
i bílý půvab žen, jenž v očích mužů dlí.
Mých tužeb ochromen se k zemi plazil let,
ve křečích na rtu mém mi úsměv umíral,
a klokot myšlenek, jak barev těžkých jed,
v mé duše vázu krištálnou se rozžíral.
Ó Smrti, kněžno snů, jež vlnou éteru
v zahradách věčnosti se míháš tajemnou,
v těch dnech svých paprsků mystických nádheru
jak glorioly zář jsi střela nade mnou!
Na vlhké čelo mé Tvých křídel vál mi jas,
číš léků chladící z Tvých rukou přijal jsem,
a v hořící mou krev Ty myrhu kapala’s
mi svého příští svatým evangeliem.
138