Stojí hory kruhem, jako panny v kůru,
kol bělostných skrání svěží růží květ. –
Jako šedá pentle cesta vede vzhůru,
po ní dlouhým řadem celý horský svět.
Tu sedláček šelma pozvolna se kývá:
s šosů visí šátek, s hlavy kučeř sivá,
dlaň se podepírá o trnovou hůl,
za ním v pestré směsi děvčata se snují,
pestrokvěté šátky vánkem vzduty plují –
jako když se z jara vyrojil včel úl. –
Na pohoří víska jako tolar velká,
ale čistá, vnadná jako mladá selka,
než ji z domu odved ženich láskou jat,
v prostřed malý kostel, však on na vsi stačí;
jako příboj moře poutníci se tlačí,
hovoří a hlučí u kostelních vrat.
Po celičké návsi rovnou, táhlou řadou
pernikářů stany sladkou vábí vnadou,
buclatých kol děvčat nakupil se tlum;
hojně tady všeho, zvlášť ozdobných srdcí,
člověk neví, zrak svůj na které dřív vrci,
které asi sladčí, lahodnější rtům.
V tom, hle, z lesa k vísce mírným vrchu svahem
za hlaholu zvonů průvod dlouhým tahem
jako had se vine, z hor i z kraje lid,
v předu kněz jde mladý v zlatotkaném hávu,
předříkávač za ním v zpívajícím davu.
Stichlo množství na vsi, mrtvý nastal klid.
A již v kostel vešli... Tu jak úl to hlučí,
šumí, šepce, bzučí, utajeně zvučí,
pan učitel v kůru skřípky ladí své,
velké brýle na nos posadil, pak noty
jak jetele květy prohlíží, je pro ty
uchystal, jež co rok na pouť zpívat zve.
Náhle zazněl zvonec. Učitel máv rukou...
Nejprv v zadu v kůru v bubny mocně tlukou,
potom zvuky varhan mísí se v ten zjev,
a když rázem zmlkly, zahraly zas trouby,
s nimi zvuky houslí v jeden chor se snoubí
i rtů zbožných vážný, neumělý zpěv.
Dohrali, je po mši. Všecko ven se tlačí:
starý domů jde, však mladý raděj’ smáčí
v pěnícím se moku vedrem svadlý ret.
Teprve až půlnoc na hory se skloní,
hrdla všech se v ples a píseň rozezvoní
a dvě srdce v jednom navrátí se zpět...