Zde pod tím keřem svět můj nyní
i s hejnem zlatokřídlých včel,
stotisíc snítek skráň mou stíní
a každá jeden květ a pel.
Ztad blažený zřím v kraje známé
a štěstím září vlhký zor,
zde luh i pole zlato samé,
tam v dáli modré věnce hor.
A u mé paty ručej zvoní,
ta světlá stopa květy luk,
ve stříbro vln své větve kloní
se stinnou olší lesní buk.
V svém snění vidím chýši nízkou,
jak stávala tu rok co rok,
kmen vonné lípy s útlou břízkou
a bílý topol opřen v bok.
Kol rámů oken révu vinnou
a modrých hroznů sladkou tíž,
i zdá se mi, že zas mně kynou,
jak v děctví, ony hrozny blíž.
i zdá se mi, že otec, matka
teď právě vyšli z jizby ven
a k oknům jdou, ó chvíle sladká,
a otec sahá pod lupen,
a s úsměvem mně hrozen dává
a matka vine v lokty své,
co zatím ret můj ochutnává
plod šťavný révy ohnivé.
A nevím, proč skráň věsím v dlaně,
snad strachem, by mně neuprch’
ten zjev, jak z mlází plaché laně,
když v stádo jejich lovec vtrh’;
mé srdce buší, ret se chvěje
a ňadra dmou se bouřněji,
pták, zlacen světla proudem, pěje
ve svadlých květů závěji;
na větvích, v slunce zlatém jasu,
kde jaké hoří poupátko.
Ó upomínky děckých časů,
vy krásná, zlatá pohádko!