Přetéká vínem zlatá číš, –
aj, pane Voku, o čem sníš?
Na dlažbě zvoní pohár překocený
a mna si čelo prudce vstává Vok.
Jde temnou síní, hmatá podél stěny
a pustou klenbou duní jeho krok.
Hled jeho plane, rty se šeptem chvějí:
„Však překonám ten dětský odpor její
a ze rtů svůdných budu rozkoš pít!
Je v pevné kleci, mříže nerozláme
a vzdechy, pláč? – To všechno dobře známe,
já přísahal, že mojí musí být!“ –
Juž vidí v šeru dvéře okované,
za nimi čeká rozkoš, bujný sen. –
V tom šedý sluha náhle před ním stane
jak socha mrtvá o meč podepřen.
Vok zuby skřípá, jeho hled jej děsí,
a vztekle volá: „Z cesty, otroku!“
pěsť zatíná, vous rozcuchaný rve si
a dýku marně hledá po boku.
Kmet stojí před ním, klidně čelo zvedá,
do stropu, zdá se, roste hlava šedá
a v oku slzou temný blýská žal.
„Stůj, pane!“ praví, „chraň se, chraň se zrady!
Vím, v této klenbě vězníš kvítek mladý,
jenž na tvé cestě maně rozkvétal.
Však hezký panoš dříve než ty, pane,
tu růži poznal, děcko milované
a její láskou, jejím dechem žil.
Což, – ty jsi pánem! Kdo ti bránit může,
bys nevylíbal něhu z bílé růže
a podle vůle kvítek nezlomil?
Ty můžeš píti blaho z číše plné. –
A mladý hoch? – Ten bloudí, tobě klne,
mrak zoufalosti v jeho duši pad.
O pomstě dumá, věrné sbírá druhy,
chce tobě krví platit staré dluhy, –
ó chraň se, chraň, než pozdě bude snad!“ –
V tom pokřik divý zavzněl na nádvoří,
do oken padá záře nachová.
„Ó, prchni, pane! běda! zámek hoří!
Ó, prchni odsud!“ sluha zděšen volá,
„slyš: Pomstu, pomstu! hromem hučí z dola,
jen rychlý útěk tebe zachová!“ –
„Stůj!“ mladý panoš náhle ze tmy skočí
a divým žárem planou jeho oči.
„Dnes duše má se pomsty nasytí!
Zhyň, bídný lotře, vrahu mého blaha!“ –
a nad hlavou mu blýská ocel nahá.
Tu starý sluha páž mu zachytí. –
Vok uskočil a šerem prchá, – sketa!
Meč maně padá v lysou lebku kmeta. –
Pak ticho. – Slyšet, kterak na kámen
krev starce kane krůpěj za krůpějí,
jak sípavý dech proudí zdlouhavěji
a ze rtů volně těžký prchá sten. –
A mladý panoš černým okem svítě
se dveří pevných sráží závory.
„Pojď, holubičko, drahé moje dítě,
pojď v náruč mou, z mých tebe vyrvat páží
se nikdo více věru neodváží, –
pojď, prchnem spolu v dálku, za hory!“ –
A k hrudi tiskne svoji růži bílou,
ret svůdný líbá, hladí zlatý vlas.
Kmet hlavu zvedá slední ještě silou,
krev horká, černá, barví vlas mu šedý,
jak z mohyly zní dutě jeho hlas:
„Mé dítě! dcero! postůj, naposledy
mě polib ještě, než tě ztratím zas!
Juž peruť smrti šumí nad mou skrání, –
já pánu svému věrně život dal,
ty vezmi sobě moje požehnání!“
A v rukou dceři stařec dokonal. –