Hvězd hasnou tisíce, jak zrna rozžhavená kadidla,
jež z kaditelnice při náhlém pohybu se rozsypala prostorem,
a vůně nekonečnem zdvižená zakryla zbledlé tváře andělů,
však úzkost hlasu v jejich hymnu slyšíme:
pro lásku k nám se zachvěli! Den blíží se a my jsme nepřipraveni!
Vzbouření šílí v našich ulicích! Hle, zvony ustrašené zní
a nevidíme dosud požáru! Jen ptáci věštební
jak černé konstelace krouží nad námi.
Od milionů přicházejících své město obležené vidíme.
A stále noví z věků hrnou se. Proč pláčete? A bázní z rukou milenců
proč růže vypadávají? Což nejsou vítězové bratry našimi
a není otcem naším dárce vítězství?
Co ze sopečných černých kamenů Gehenny podzemské jsme stavěli,
ať padne do ssutin! Krásnější města, nežli naše jest,
viděly zraky proroků. A přece dýmem jejich ohňů budoucích
v extasi otevřené oči krví plakaly!
Pro hroby nesčíslných těl je země dosti hluboká,
však duší rozletu nestačí celý vesmír, světy kvetoucí.
Z bělostných sluncí touží stavěti jak z mramoru a vteřinu své radosti
ve věčnost nad ně rozklenout jak nebesa!
Otevřte brány! Panny věnčené ať zpívají! A k nejvzdálenějším
poselství lásky vyšlete jak holuby! Na srdcích bratří odpočinou si
a k mystickému domovu svou cestu najdou nekonečností,
kde skryté písmo jejich bude přečteno.
Ať v zapálených ulicích před námi tančí plameny
jak zajatí při triumfu! Řetězem magickým zlé síly spoutáme.
A donutíme zem, by rozkvetla, jak ještě nekvetla,
až mezi růžemi vstříc půjdem nesmrtelnosti.