VĚČNÝ ŽIVOT
Obklíčily mne bolesti smrti.
(Kniha žalmů, ž. 18. v. 5.)
Snad jednou, když se náhle vzbudím v loži,
před sebou uzřím pacholátko krásné.
To zvěstuje: „Věz, že jsem posel boží,
jenž má tě uvést do oblasti šťastné,
kde hvězdy se jak pilné včely rojí
a zázrak slunce večer neuhasne.
Tam znovu najdeš blahou mladost svoji,
jež do věčnosti prchla vlnou Času
a osudné tvé útrapy se zhojí.“
I podrobím se vyšší moci hlasu
a pocítím, jak odumírá tělo;
můj duch se vydá na pout k říši jasu.
[29]
Mír nadzemský mi zlíbá chmurné čelo,
mé naděje, jež teskné nitro tají,
jimž pojednou se nebe otevřelo,
se divotvornou silou rozjásají,
jak ptáci, již se z jihu navrátili,
kdy fialkami stráně rozkvétají.
A zrakem duchovním, jenž napřed pílí,
já spatřím v svatozáři Naši Paní
jak k Ježíšovým prsoum hlavu chýlí
– jen prostý vínek myrty ctnosti na ní –
jak hvězdné šperky její oči svítí
a červánky jsou její pousmání.
Tak můj duch musí k zdroji světla jíti
až dojde na most všeho souvislosti,
s nějž světy lze jen jako květy zříti.
Pak boží branou vplynu do věčnosti
[30]