POHYB NĚMÝCH ÚST.
Z VÝSLUNÍ tajemného žár do mé duše dých,
jak upomínka světla do zraků vyhaslých.
A z mlčení, jež válo v mých stínů černý vzrůst
se třásla marná sdílnost, jak pohyb němých úst.
Zlá žízeň z hlubin věcí mi v tváře zadechla?
Či blízkost věčných vichrů má touha zaslechla?
Žeh noci ztravující jsem v duši ucítil
a z mraků potrhaných den věčný zasvítil?
Či znova, sestro dálky, můj přízrak, bled a tich,
slov příštích tíži na rtech, šel září zraků tvých
a výkřik němé bázně, jenž vstříc mu letěl tmou,
z niv mrtvých ticha tvého jsem slyšel duší svou?
Prach siný jiných sluncí se skládá na všech snech
a lilijí všech vůně má smrti silný dech,
a nejhlubší hlas duše, když zazní touhy pln,
v svém zadumčivém chvění hrá hudbu věčných vln.
[112]