DLOUHO stáli v bolestech jako v dýmu vlastního ohně
a mlčení jejich bylo řadou závratí. V staletém tragickém snění
jim umdlely duše. Z dvou mystických nocí jednoho dne, oken protiležících,
třásly se hvězdy do jich vigilií.
I četli nová tušení z hvězd, jak z rozmetané sazby ohnivých liter,
jejíž původní smysl je ztracen pozemským zrakům. (Snad Čistí četli v ní jednou
tajemství prvního jitra a píseň o růžích všech svítání příštích,
jež zvoní v modlitbách do snění svatým.)
A když se vrátili, nejhlubším hlasem je vítala země,
i viděli ji v barvách, které se nemění smrtí, transparent věčného ohně
od obzoru k obzoru nad nimi letělo hosanna světla
a hlubiny květů k nim vášnivě vykřikly vůní.
Pohřební zvony zněly v blízkosti jejich jak volání k slavnosti duší,
jíž smrtelní jenom jednou jsou přítomni v žití;
a bázeň soumraků dýchala v tušení jejich jak cesty v zahradách neviditelných,
jichž vůně nocí se sesílila.
Novým písním učili pozemskou lásku, úsměvy novému kouzlu,
večery jinému hovoru duší a zardění její v rozkoši třásti se bázní:
v skřížení zraků, jež do dálek svítí, v polibcích vonných příštími růžemi,
číši svou podati do noci k přípitku nenarozeným.
V jejich slovech se chvělo nadšení letního dne, když paprsků hudbou
provází němou práci zrajících hlubin. A vše, co v duší soumracích kvetlo,
těžkými klasy se doteklo země. A sny, jako ženci, poslušni rozkazu jejich,
klidili požehnání zrní a písní.
Ale zraky bolesti jejich se upřeně dívaly v dálky slzami svými,
kde hrami věčného světla se zdvihaly obzory země, vzdálené smrtí;
neznámá města všech čekajících, studnice stíněné palmami,
v mlčení věků se před nimi zrcadlily. –
A když odešli, byl odchod jejich bratřím jak ticho, v němž dozněla modlitba,
a jako smiřující úsměv při záporné odpovědi milujícího.
Vítr, jenž zdvihá se na březích, příznivý odjíždějícím,
a pohnutí radostných očekávání.