DLOUHO stáli v bolestech jako v dýmu vlastního ohně(Na)
a mlčení jejich bylo řadou závratí V staletém tragickém snění(Na)
jim umdlely duše Z dvou mystických nocí jednoho dne oken protiležících(Na)
třásly se hvězdy do jich vigilií(Na)
I četli nová tušení z hvězd jak z rozmetané sazby ohnivých liter(Na)
jejíž původní smysl je ztracen pozemským zrakům Snad Čistí četli v ní jednou(Na)
tajemství prvního jitra a píseň o růžích všech svítání příštích(Na)
jež zvoní v modlitbách do snění svatým(Na)
A když se vrátili nejhlubším hlasem je vítala země(Na)
i viděli ji v barvách které se nemění smrtí transparent věčného ohně(Na)
od obzoru k obzoru nad nimi letělo hosanna světla(Na)
a hlubiny květů k nim vášnivě vykřikly vůní(Na)
Pohřební zvony zněly v blízkosti jejich jak volání k slavnosti duší(Na)
jíž smrtelní jenom jednou jsou přítomni v žití(Na)
a bázeň soumraků dýchala v tušení jejich jak cesty v zahradách neviditelných(Na)
jichž vůně nocí se sesílila(Na)
Novým písním učili pozemskou lásku úsměvy novému kouzlu(Na)
večery jinému hovoru duší a zardění její v rozkoši třásti se bázní(Na)
v skřížení zraků jež do dálek svítí v polibcích vonných příštími růžemi(Na)
číši svou podati do noci k přípitku nenarozeným(Na)
V jejich slovech se chvělo nadšení letního dne když paprsků hudbou(Na)
provází němou práci zrajících hlubin A vše co v duší soumracích kvetlo(Na)
těžkými klasy se doteklo země A sny jako ženci poslušni rozkazu jejich(Na)
klidili požehnání zrní a písní(Na)
Ale zraky bolesti jejich se upřeně dívaly v dálky slzami svými(Na)
kde hrami věčného světla se zdvihaly obzory země vzdálené smrtí(Na)
neznámá města všech čekajících studnice stíněné palmami(Na)
v mlčení věků se před nimi zrcadlily(Na)
A když odešli byl odchod jejich bratřím jak ticho v němž dozněla modlitba(Na)
a jako smiřující úsměv při záporné odpovědi milujícího(Na)
Vítr jenž zdvihá se na březích příznivý odjíždějícím(Na)
a pohnutí radostných očekávání(Na)