La bête humaine.
– – To bylo na manévrech příbramských.
Na táhlém chlumu postavili jsme
svou batterii, jícnům lesklých děl
jsme dali za cíl massy pěchoty,
jež na zoraném poli v daleku
jak husté houfy černých mravenců
se zdála lézti. Dělo zahřmělo.
Já klidně used’ v trávu rezavou
a s úsměvem se díval na tu hru.
Po každé ráně z děla vyvalil
se bílý oblak, jak když silný kuřák
chuchvale kouře ze rtů vyfoukne;
i cigarettu jsem si zapálil
a imitoval děla výdechy.
Byl pěkný den. To nebe nad hlavou
tak čistě modré šedlo víc a víc,
jak ku zemi se v dáli sklánělo,
67
a modrá jeho barva padala
na zemskou u noh našich panoramu
lehounkým třpytem; bílé domky vsí,
kostelní vížky, obdélníky polí,
mez každá, háje – barva do barvy
se hroužila a odrážela se
v tak určitých a pevných liniích,
jak by to za předložku bylo tu
adeptu v malířství. I naše děla
s rozkoší jaksi v klid ten hučela
a v pausách ran zas hlasně zpívali
ve výši nevidění skřivani.
Tu zavřeští náš signál úzkostně,
a zahřmí povel, vskočím na koně –
nám do boku se žene ku chlumu
divokým tryskem četa dragounů;
tasené šavle, uzdy zahled’ jsem
hrát v záři slunce, rudé kalhoty
a čapky jak pruh krve letící
zjitřily zrak můj. Naše batterie
je na útěku. Chlumu hřebenem
jak ďasi letíme. A koní supot
hvízdání bičů, praskot laffet, kol,
dunění země, temné zazvonění
děl při nárazu slívá se mi v uchu.
68
Trysk ostrý za námi již zřetelný
nás štve a žene – jízda divoká!
Tu smysly moje nějak ztemněly,
já neslyšel než hřmot a dunění,
já neviděl, než cosi rudého,
jak lidskou krev, louž krve, krve,
a všechny nervy byly napjaty
jak struny k prasknutí, a každý z nich
jak volal by a sípal, hrozil: Krev,
krev, krev... a červeň v očích mých
víc ještě rudne, vlní se a hrá,
má svůdnou vůni, já ji cítím teď –
je přisládlá, mám na jazyku ji –
Krev, krev, chci krev... a tu jsem vytrh se:
má pravice je pevně vetknuta
v držadlo šavle!... Věční bohové...
Bestie bílá, bílá bestie!...
Já styděl se... A plachý pohled vrh’
na vojáky své, neviděli-li...
Však oni k hřívám koňů skloněni,
zrak vytřeštěn, a žilky bělma jsou
zality krví, jejich pravice
jak v křeči šavli v boku třímají – –
bestie, bratři!...
Zrak můj přeletěl
po modré klenbě, kraji poklidném,
69
a v duchu jsem si náhle připomněl
kus básně nějaké, sen komický
o míru, člověčenství, humanitě,
jejž snivý poet v tiché noci as
spřed’ v jizbě svojí v třetím poschodí,
i musel jsem se trpce zasmáti.
Však ano, nutno dopovědět dřív.
Tak jak se stává vždycky v manévrech:
zvuk trubky v dálce konec odtroubil,
a jízda naše byla skončena.
My zastavili. Bodří dragouni
tu slezli s koní, prohlíželi si
ta hrozná děla, naši hoši zas
spocené koně jejich. Zatím já
pil s vůdci jejich sklenku cognacu
a mluvil hlouposti – co v nitru mém
se choulila tak zahanbená, plachá,
ubohá lidská duše...
70