La bête humaine.

La bête humaine.
– – To bylo na manévrech příbramských. Na táhlém chlumu postavili jsme svou batterii, jícnům lesklých děl jsme dali za cíl massy pěchoty, jež na zoraném poli v daleku jak husté houfy černých mravenců se zdála lézti. Dělo zahřmělo. Já klidně used’ v trávu rezavou a s úsměvem se díval na tu hru. Po každé ráně z děla vyvalil se bílý oblak, jak když silný kuřák chuchvale kouře ze rtů vyfoukne; i cigarettu jsem si zapálil a imitoval děla výdechy. Byl pěkný den. To nebe nad hlavou tak čistě modré šedlo víc a víc, jak ku zemi se v dáli sklánělo, 67 a modrá jeho barva padala na zemskou u noh našich panoramu lehounkým třpytem; bílé domky vsí, kostelní vížky, obdélníky polí, mez každá, háje – barva do barvy se hroužila a odrážela se v tak určitých a pevných liniích, jak by to za předložku bylo tu adeptu v malířství. I naše děla s rozkoší jaksi v klid ten hučela a v pausách ran zas hlasně zpívali ve výši nevidění skřivani. Tu zavřeští náš signál úzkostně, a zahřmí povel, vskočím na koně – nám do boku se žene ku chlumu divokým tryskem četa dragounů; tasené šavle, uzdy zahled’ jsem hrát v záři slunce, rudé kalhoty a čapky jak pruh krve letící zjitřily zrak můj. Naše batterie je na útěku. Chlumu hřebenem jak ďasi letíme. A koní supot hvízdání bičů, praskot laffet, kol, dunění země, temné zazvonění děl při nárazu slívá se mi v uchu. 68 Trysk ostrý za námi již zřetelný nás štve a žene – jízda divoká! Tu smysly moje nějak ztemněly, já neslyšel než hřmot a dunění, já neviděl, než cosi rudého, jak lidskou krev, louž krve, krve, a všechny nervy byly napjaty jak struny k prasknutí, a každý z nich jak volal by a sípal, hrozil: Krev, krev, krev... a červeň v očích mých víc ještě rudne, vlní se a hrá, má svůdnou vůni, já ji cítím teď – je přisládlá, mám na jazyku ji – Krev, krev, chci krev... a tu jsem vytrh se: má pravice je pevně vetknuta v držadlo šavle!... Věční bohové... Bestie bílá, bílá bestie!... Já styděl se... A plachý pohled vrh’ na vojáky své, neviděli-li... Však oni k hřívám koňů skloněni, zrak vytřeštěn, a žilky bělma jsou zality krví, jejich pravice jak v křeči šavli v boku třímají – – bestie, bratři!... Zrak můj přeletěl po modré klenbě, kraji poklidném, 69 a v duchu jsem si náhle připomněl kus básně nějaké, sen komický o míru, člověčenství, humanitě, jejž snivý poet v tiché noci as spřed’ v jizbě svojí v třetím poschodí, i musel jsem se trpce zasmáti. Však ano, nutno dopovědět dřív. Tak jak se stává vždycky v manévrech: zvuk trubky v dálce konec odtroubil, a jízda naše byla skončena. My zastavili. Bodří dragouni tu slezli s koní, prohlíželi si ta hrozná děla, naši hoši zas spocené koně jejich. Zatím já pil s vůdci jejich sklenku cognacu a mluvil hlouposti – co v nitru mém se choulila tak zahanbená, plachá, ubohá lidská duše... 70