List. M. A. Šimáčkovi.

List.
M. A. Šimáčkovi.
Můj příteli, je penězi-li čas – pak utrácím a žiji jako kníže. Dny, týdny, měsíce – vše bere ďas, a já si ani nepovšimnu blíže, co vydávám. Je noblesy v tom trochu, však já byl vždycky, jak víš, drahý hochu, v těch počtech aristokrata tak kus, jak každé legitimní dítě Mus. Však jinak, drahý, lovím „kéž“ a „bych“ v svých zašlých dnech, jak dělají to starci. Hleď na příklad: Kéž bych byl v cestách svých ten potkal los, jak moji chlebodárci, ti měnci peněz, autority bursy, jichž hnutí řasy honí plaché kursy nahoru – dolů – – málo slávy v tom, však zdravě má se při tom žití strom! 31 A Ty si troufáš otázku mi klásti: kdy pošlu verše? Povznesený cit to pro mne. Tedy v dálné mojí vlasti jde toto zboží dosud na odbyt? Tož pod rostrami našich diplomatů, v žurnálů hřmění, ve válečném chvatu jde poesie dosud do květů? Ó šťastné eldorado poetů! Toť však je všecko, co Ti mohu říci. Já dávno, dávno přestal verše psát. Ať zkouší se v tom mladší výtečníci, sám budu číst a sám pochválím rád. Já leccos psal, dnes vidím: leccos tuze, má culpa jsou dnes moje carmina – počestným lidem přinutil jsem k hrůze zpívati Musu jako gamina. Poslední kniha*) (hezká řada let je tomu, kdy jsem psal ji v tváře potu), přinesla vavřín mi (ten budiž klet, ponesu věčně stopy jeho hrotů), *) Míněny tu: „Podzimní sonety“ a kritika Em. ryt, z Čenkova v „Liter. Listech“. 32 a svil jej přítel, blízký srdci mému, a vstavil na hlavu mně nevinnému, na bílém černé, svět to mohl číst, že pessimist jsem, cynik, nihilist! Já cynik! Bozi, chodit českým peklem tak deset roků, při tom verše psát, chtít to a to – a nechat v řevu vzteklém se hlupáky a lotry napadat – a vidět v životě tak hnus a špínu a cítit v životě tak příchuť blínu – snad malheur to – však přiznáš, drahý hochu, že měl bych právo na cynismu trochu! Než pessimist? Kdy já bych se jen byl odvážil zhanět to, co žije, trvá, když pán bůh sám si všecko pochválil (viz bibli, Genesis a kniha prvá)! A nihilist? Já člověk slušný, starý, spiklencem nejsem, nezabíjím cáry, ba ani nevím, co je dynamit, ctím úřady a počestně chci žít! Snad někdy v nestřeženém okamžiku mi slovo proklouzlo tak nebo tak – – rád odvolám a s četou současníků dosvědčím slavně: kam jen patří zrak, 33 vše stojí v květu, vlast je plna štěstí, společnost zdravá, v budoucnu zřím kvésti jen růže, růže; život – štěstí stolí, radostí člověk zšílet by tu moh’! Ach, ten můj přítel! Pravdu musí míti, je dorostlý to slušný mládenec, znal také v potu tváře verše víti a čisté Pravdy chtěl být stoupenec, tak znal jsem jej (pak rozved’ naše čluny proud žití neuprosný, divoký – já spálil lýru, prodav dříve struny, a přítel můj šel mezi proroky). Je kritikem. Snad hatilo se v praxi to s těmi verši, snad mu vyschl zdroj (Nemesis dala trestajíc jej jaksi napsat mu tohle: vrhnouti se v boj a dáti zabiti se do krvava za svoji českou milovanou vlast, že by to – – inu, ano byla slast) či – a to zdá se příčina být pravá, zdál se být sobě málo dokonalým co poet drobný, suchý, upjatý (a stimulantem, věru, není malým, ctižádost v žití, jak lze citáty 34 z Tacita, myslím, z Aischyla též snad nad jasné světlo slunce dokázat – ostatně každá čítanka tak svědčí), Však já tu ztrácím trochu nit své řeči! A kritik, pane, kritik, to je cosi. Tys moudrý – on je přec jen moudřejší, komparativy vlastností tvých nosí (těch dobrých), tvojí práci vezdejší líp rozumí, než rozumět chceš sám, tys napsal něco, on však poví nám, cos napsat chtěl (tos nechtěl jaktěživ), však co tu platno – on to věděl dřív, než tys vzal péro do ruky. Hleď, brachu, teď přítel můj má ono renomée, teď druhům dávným bude ku postrachu (viz výše, jak znal zcuchat jméno mé), a dobře tak. Když po člověku sáhne a s hlavy, s lící kůži tobě stáhne, a ty zříš tetelící maso své – tu aspoň vidíš, co to v tobě je! Těch poznání já už mám po krk dosti... A řekni dál, můj dobrý příteli, je rozumné té naší společnosti potřebí veršů? (Odečteme-li 35 studenty nadšené a staré panny a nějaký pár v sebe zakochaný, jež vezmem-li tak všechny společně, k „rozumným“ nelze přičíst konečně). Čtou verše moji zdejší chlebodárci? Či u nás šlechta, bodří měšťané? Cechy a spolky? (Krom proslovů arci, jež vyslechnoutí ráčí.) Víš sám: ne! A politici naši? Žurnalisté? Či profesoři vyšších našich škol? Toť lidé rozumní, a je to jisté, že verše cení sotva nad koukol! Má dcerka zrak má jako gazella, bůhví, co všecko z očí těch se chvěje! Kus ráje, slunce, polka veselá, a čertíků pět provádí v něm reje, má čtyři zoubky jako perličky a zkousá jimi, satan maličký, vše, co jen přijde v dosah ruček jeho a věř mi, dosáhne tou ručkou všeho! Je poesií život, život jen... Má dcera jest jí, já se přiživuji na jejím jasu. Tak jí den co den vymýšlím báje, marše předzpěvuji, 36 vesnici stavím, časem dělám oře a táhnu vozík, kreslím topoly, zvěř, vojáky, loď, hory, skály, moře – a Ty chceš verše? Bratře, nikoli! 37