Spirála.

Spirála. Spirála jest nekonečná pravidelná křivka, počínající v středu a běžící v kotoučích rozbíhavých stále do kola tak, že vzdálenost jednoho bodu jejího na témž provodiči od druhého jest tak velká jako druhého od třetího atd. Definice spirály.
Jsou tomu věky. Byl to as moment, jak líčí Darwin: Bestie bílá povznesla náhle své čelo k výši, stanula pevně na zadních nohách, pohlédla vzhůru k zářivé kouli na modré klenbě, pohlédla kolem na bujnou zemi, 51 na její plody, na její tvorstvo, mohutný pocit panství a síly prochvěl ji nitrem, z hrudi jí výsklo poprvé jásavé, široké, mocné, vítězné: já! jež se jí vidělo konečným centrem všech věcí kolem – z bestie bílé vstal tenkrát člověk... A žití začlo. Zahořklá síla útrap a bolů (již nevědomě „já“ každé neslo v sobě jak duši) hnala je dále. Prchalo před ní, jak prchá zajíc před rusou kolčavkou, jež sedí mu v šíji. 52 Z malého bodu vylétlo křivkou v široký prostor. Křivka se roztáčí, roztáčí, roztáčí v spirálu vířivou, jí lidstvo žene se hnáno jsouc bolestí, síleno nadějí klidu a jasných met. A spirála se šíří prostorem beze hrází, bez hlubiny a výšky, šíře a délky v neznámo dál. Zahořklá síla útrap a bolů žene ji k předu. Drtila duše, tvořila bohy, drtila massy, robila krále, vtiskala lidstvu do rukou ocel, již ono stápělo 53 navzájem v sebe, vodila duchy v labyrint vědy, ku proudům umění – však nikde štěstí. Lidstvo se žene spirálou vířivou, prostorem beze hrází, bez hloubi, výšky, šíře a délky v neznámo dál. Proradní bozi, jenž nedali mu štěstí, zvrácené trůny, jenž nedaly mu štěstí, prolitá krev, jež nepřinesla štěstí, vědy a umění, v nichž nenalezlo štěstí – vše leží odhozeno na strašné cestě. Ohromný netvor modravé barvy, jenž slove minulost, plouží se za ním. 54 Sžírá to všecko mohutnou tlamou a nenasycen roste den po dni. Lidstvo se žene dále a dále, zas noví bozi a noví králové a nové boje a nové vědy a nová umění – a zas vše leží daleko za ním na dráze spirály za kořist netvoru. A spirála se šíři, šíří prostorem nekonečným, a lidstvo ubohé tak pádí za svým štěstím, Vzkřík časem jásavý zní ze sta hrdel, napnuté nervy zachví se slastí – ubohé lidstvo! Nějaký přelud 55 fata morgana kmitla mu někde v bezmezné poušti! Ubohé lidstvo! V hodině příští jsi zase dále, Áhasver báje své, na svojím letu! A přelud mámivý v tlamě se ocitne modravé minulosti, jak všecko jiné! A spirála se šíří, šíří. Kruh devatenáctý, jejž osvíceným zvem, přebíhá v dvacátý. Věk velké páry, chemie, fysiky a sestárlého boha a několika králů a řady pěkných bitev a plný umění a nervů strhaných a marných nadějí 56 a plný neštěstí – jak všichni ti druzí... Zahořklá síla útrap a bolů žene nás z něho dále a dále spirálou vířivou. Ta modrá minulost s obrovskou tlamou, s velikým břichem jde naší stopou... Ta aspoň najde výdatnou kořist... 57