Vise.

Vise.
Tak divně truchle bylo moje snění. Na moje oči padlo světlo denní, žlutavé teskné světlo z konce září, však slunce neplálo. A mému zraku se náhle zjevil veliký lán máku, smutečních máků, bledě fialových, stojících bez hnutí. V šíř, dáli kolem kraj plochý byl a makovým kryt polem, květ na květu, a jen květ vedle květu.květu, hladina samý květ. A nikde ruchu. Nic nehnulo se. Ve stojícím vzduchu ležela mdlá a těžká jakás vůně, jíž v životě jsem nikdy neucítil a jíž teď nezapomním. 89 Tu mě chytil úžasný pocit: přestává krev bíti a všemi póry prchá moje žití, tma v hlavě, v očích – jen to pole vidím, tu bledých máků pláni bezútěšnou a padám, padám v ni – v tom jízdou spěšnou v chabnoucích nervech prohřměl život celý, má minulost, jak proud kýs rozkypělý, ty činy, slova, pocity a fase, co žil jsem, trpěl, snil a doufal kdysi – ba, detail každičký. A v nervech křísí se lítost nesmírná: ne toho líto, kde klid byl, štěstí, – ale chvíle tyto, kdy trpěl jsem, ty žel mi opustiti... Ten stesk mi ještě v posled hrdlo stáhnul. A to byl konec. – Kdosi po mně sáhnul mrazivou rukou. Pad’ jsem v květy pole. A v posled zřel jsem kolem sebe dole sta a sta mrtvol. Na hlavě tu hlava. Ty jedny kosti, jiné ještě s těly. Mé zraky vyhasly... už neviděly, zda známí tu... 90