Improvisace.

Josef Svatopluk Machar

Improvisace.
Vy k světlu chcete a já k slunci toužím, Vy pozdravíte slokou jásavou tu vytouženou metu, neb vlídný Osud vždy vám dovolí je uchopiti rukou a přenést, kam si žádá duše vaše. Ty slunce moje, nekonečný ohni, planoucí v nekonečnu a nedostupnu! Syn prachu zvedá k tobě mdlé své ruce. Mám na rtech kletbu pro své velké touhy, s úsměškem trpkým měřím svoje síly a přec tě miluji, ty slunce moje, daleké ty slunce, tam v nedostupném nekonečnu! Tu hrdost mám však, že miluji jen tebe, ty slunce moje! 93 Ať jiní mají louč blikající, vonnou voskovici, či pochodeň, jež pryskyřicí páchne, ať dovolí jim Osud je chápat rukou a při jich svitu sedět v teplé jizbě a šosatět a stárnout, plést punčochy a vypravovat bajky zvědavým dětem – já letěl k tobě, k věčnému ohni, k životu, zmaru! V zžíravém posměchu nad svojí touhou, nad svojí silou já zahynu – však miloval jsem tebe, ty slunce moje, daleké ty slunce tam v nedostupném nekonečnu! 94