Pohádka.

Pohádka.
Nad hlavou nám stromy šumí, račte hezky poslouchat, já čet jednu starou báji, a dal jsem jí nový šat. Jednou...pár set roků tomu... naše země nebohá z nebeského katalogu smazána jest od boha. „K čemu mít tu stálou starost,“ – pán bůh k sobě povídal – „tyhle Čechy paličaté – už jen aby čert si vzal!“ Čert však si to dobře zapsal, hned se vydal na cestu, natřásal se jako ženich, když jde pro svou nevěstu. 16 Šel a šel...Než sotva přišel, začal klíti z hluboka, bylotě to podívání, co mu padlo do oka! Vypasení, usměvaví, s černým hávem na těle. už tu byli jezovité a smáli se vesele. Ďábel oddych: „Ne, to nejde, prosím, panstvo, hleďte sem, abych řek, mám prioritu na tuhletu českou zem.“ Rozbalil hned dokumenty s ověřeným výnosem, drápem po řádkách jim jezdil drže jim je pod nosem. Bratří Ježíšovi ztrpkli: „Starý, zdá se, v koncích je – bude čas dát kurátora na to jeho métier. Mluví leccos, rozhazuje, svět by probil za chvíli –“ dali hlavy dohromady, radili se, radili. 17 „Pane ďáble, bůh to řekl, jeho slova nezhynou, jdeme pryč, však vyplniti rač nám prosbu jedinou. V této zemi přeúrodné, naší práce znamení, dovol teď nám vypěstiti jenom jedno osení!“ Ďábel uklonil se: „Prosím. – Pře je tedy skončená. Vida, dobře, že dle zvyku čert si všecko znamená. –“ Orali a zasívali dobří černí přátelé, potili se, pracovali, ďábel smál se vesele. Minul rok... dva... tři... a sedm... již se zelenala zem, osení se ukázalo – ďábel strnul úžasem! „Tohle není ječmen, žito,“ potom náhle propoví, a kam hledne, hrůzou bledne: „totě samé duboví!“ 18 A duboví rostlo v lesy, v lesy smutné, ztemnělé, ďábel na ně stále hleděl, pak se utrh kysele: „Dřeva, dřeva, samá dřeva, panstvo černé, hrom tě vem, nechej ty si i s tím dřívím celou milou českou zem!“ Stočil ocas, schlípl uši, bral se k peklu potichu, jezovité smíchem nad tím váleli se po břichu... Prchly roky... Pověst končí... Výsledek však posud tkví: proto máme tolik dubů v našem pěkném království!... 19