Koncem února.

Koncem února.
Dnes konečně lesk slunce plavý do popelavých ulic pad’ a plnou radostí tě zdraví jak vlídný úsměv odevšad. Jdeš zvolna dlažbou chodníku a posly jara stíháš v letu: pár nových, modních svrchníků a světlou dámskou toilettu. Tu chůvy jdou, jim přes ramena v zad hledí hlava dítěte, má každé očka vyjevená, jak fialka když rozkvete. A v lůně lesklých kočárů, jež jedou za zdi města asi, rty vidíš plné rozmaru a přimhouřené, dlouhé řasy... 10 Ach, nějak elegicky jest ti; jakýsi nápěv dumavý ti v hlavě zní... a na náměstí se šine krok tvůj loudavý. A zde rozlito moře je té barvy plavé, velkolepé, ty noříš se v ty peřeje a srdce rázem rychlej tepe. A nebesa, ta beze chmury se zdají vyzdvižena být a důvěrně a vlídně s hůry ti kyne modrý jejich třpyt, jak by ty barvy mluvily nějakou, kdysi drahou, řečí – – oh, víš už – tak ti zářily kdys blankytové zraky něčí... A malá, zlatá makovice na štíhlé věži kostela se třpytí, jak by večernice už plným leskem hořela. A kol věže se rozleh’ křik, nestvůrné jakés zajásání, a, ďas ví odkud, v okamžik se chumelí tam četa vranní 11 a honí, honí ve spirále popelavého sokola – umdlí ti zrak až, kráčíš dále a rozhlížíš se dokola. Tu na zelených lavicích lidé se zhřívají všech stáří, ty vidíš, jak jim na lících ten teploučký den jarní září. A kolem plno chův a dětí se hemží v záři zlatisté – sad má zde ještě holé sněti, však v týdnu zhoustnou zajisté... Tak jaro zde...vše rozechvěje, kde se jen prstem dotýká – však člověk zná ty jeho děje a zří naň okem skeptika. A duší jaksi tesklivou ti prochví tiché rozželení za sestrou, zimou šedivou, a zraky upřeš na dláždění. Sníš o ulicích, vlhkých tak, jak od sprch zimavého deště, a míníš, že tvůj cit i zrak ji schoulenou tam najde ještě... 12 Jdeš, ztrácíš se v tom labyrinthu – ó, marno všecko snění to – v oknech těch ulic hyacinthů je všude jak by naseto... 13