Josef II.

Josef II.
To bylo v říjnu. V hrobce kapucínů lamp věčných světla začala se chvíti (byl čas tu půlnoci), a v šerém stínu ty plamínky jak kapky krve svítí. A děs a hrůza, jak jich nepoznali v svém žití nikdy v sarkofazích spící ti, kteří byli císaři a králi – provály mrazem údy práchnivící. Šla hrobkou žena v zabláceném hávě, s frygickou rudou čapkou v rusém vlase, šla štíhlá, pyšná v mladé vzdorné slávě, a ňadra její svěže klenula se. V pravici nesla hlavu zkrvavenou, – ach, rokokový obličej ten bílý! – dlaň majíc světlým vlasem obtočenou, v tom vlasu dosud stopy pudru byly. 84 Z bílého hrdla tenkým teplým tokem na sarkofágy krev teď dopadala – neb žena ta šla volným vážným krokem a hlavou jako kropenkou kol vlála. A hrobky chvěly se. A šla, šla blíže až k mausoleu, jež se do tmy blyští – jak Dolorose skleslé u pat kříže se v rakvi jedno mrtvé srdce tříští.*) – – teď stanula, a hlavu rokokovou ukryla opatrně v řásních šatu, odtrhla jednu desku pískovcovou a rakev pod ní otevřela v chvatu. Tam ležel On... Mír vlídný, nerušený k úsměvu ladil antické ty tahy... A s láskou zahleděl se zrak té ženy na oči přivřené a na obličej drahý... „Mon enfant,“ vzdychla, hladila mu vlasy. Zdvihla mu hlavu. K hrudi si ji vila... Tu řada mrtvých kolem oddychla si, necitelný tupý sen zas snila. *) Rozumí se Marie Terezie, matky to guillotinované Marie Antoinetty. 85