Valerius Asiaticus.

Valerius Asiaticus.
Můj bratře, bratře můj, přes celá moře věků, přes stínů propasti v hloub modré minulosti vztahuji ruku k tobě! V Tacitu pochmurném já našel dnes tvé jméno, tvůj život, tvoji smrt – na jedné všechno stránce; a přec v těch málo slovech soucitem do dnes zní ta velká duše z kovu, jež psala to, jak duše má, jež zvlněná a bouřná tím mrtvým mořem pluje. Tam v Římě hnijícím tys miloval své stromy. Zeď bílá, vysoká, ten svět tvůj zavírala, svět čistý, plný vůně. A pijan Claudius a děvka Messalina, a chátra prodajná a libertinů rota – to bylo venku, venku... 95 Zde světlo zelené, trav výdechy a barvy třpytivých květů, šum těch rozložitých snětí klid smiřující lily v tvou duši, ve trávě když lehával jsi na znak a snětmi díval se ku modré klenbě vzhůru, k té věčné, modré klenbě, a viděl minulost a zotročilý dnešek i příští neslibné a marnost toho všeho, co zve se tady člověk... Však sněti vztažené přes hradbu mlčenlivou, na cestu prachovou stín klidný vrhající, ty lákaly tak do vnitř... A jela stínem jich v svém voze Messalina. A v její nervosní a rozvášněnou duši pad’ klid a šum a barvy. A touha zžíravá jí chvěla každým nervem: tam za zdí klidno tak, tam plno barev, vůně, a z těchto starých stromů pel dýše čistoty – pel čistoty! a v Římě! – hoj, jak by chvěla se ta stará, cudná těla vrásčitých laurů, sosen, 96 a květy panenské by vypoulily očka – a vše by dýchalo svou zadrženou sílu v obrovské, šumné echo při její orgii!... Tvůj ortel, bratře, vyřknut. Tvůj předek některý prý obrazu se rouhal Caesara. Zemřít nutno. Již lázeň vyhřáta, kde otevře ti žíly hoch, otrok oddaný. Již hranice se staví, jež ztráví tělo tvoje... Pozíral’s naposled na milované stromy. Vál vítr z půlnoci, a listí jich se chvělo a bleskotalo v slunci. Tu hlavou šlehlo ti, že plamen větrem hnaný, ničící tělo tvé, k těm snětím šlehat bude a pálit ratolesti, že kouře chuchvaly a zápach tvojich kostí poletí kšticí jím, že v čistých listech chytne se černavý háv smrti – i svolal’s otroky a kázal’s postaviti tu hranici dál od nich... 97 Hoch čekal, vstoupil’s klidně do lůna teplé lázně... Můj bratře, bratře můj, přes celá moře věků přes stínů propasti v hloub modré minulosti vztahuji ruku k tobě! 98