Časová melodie.*)

Josef Svatopluk Machar

Časová melodie.*)
Hlubokou nocí uháním na saních rozlehlou nivou, mám koně s leskem havraním a dlouhou vlající hřívou. Koni můj, děsíš se? Ze tmy, hle, jaké to divoké vytí! Podlité krví oči zlé jak se k nám ze všech stran řítí! Kde jen ti vlci celý čas po našich vlastech se kryjí! Je ticho... jedeš sám... a v ráz kol tebe soptí a vyjí! *) Popsaná příhoda stala se mi v českých vlastech v zimě r. 1894–95. Do té doby jsem myslil, že vlci v Čechách vymřeli. Téhož náhledu zdá se, je do dnes ještě slovutný přírodozpytec, p. Em. ryt. z Čenkova; vytkl mi aspoň v odborném listě, že moji vlci nemohou být vlky českými, že prý jsou spíše německými (lupi germanici), týmiž, které již v r. 1844 viděl Heine v krajích německých. Jest mi konečně lhostejno, kam slovutný učenec mé vlky zařadí, jen když mi přizná, že to vlci byli. 99 A je to rámus, zuření a zubů cvakot a štvaní! I psi tím v dálných vsích vzbuzeni též soptí – proč nevědí ani. Vraníku, dobrý koni můj, jen dál leť k předu a k předu! Nevím, zda živ stihnu ten cíl svůj, mně stačí, že jedu, že jedu. A střelme chvilkou si v rotu tu vlčí tak maně, bez všeho účele – ji to jen rozjitří a neumlčí, však jede se to pak vesele! 100