Časová melodie.*)
Hlubokou nocí uháním
na saních rozlehlou nivou,
mám koně s leskem havraním
a dlouhou vlající hřívou.
Koni můj, děsíš se? Ze tmy, hle,
jaké to divoké vytí!
Podlité krví oči zlé
jak se k nám ze všech stran řítí!
Kde jen ti vlci celý čas
po našich vlastech se kryjí!
Je ticho... jedeš sám... a v ráz
kol tebe soptí a vyjí!
*) Popsaná příhoda stala se mi v českých vlastech v zimě r. 1894–95. Do té doby jsem myslil, že vlci v Čechách vymřeli. Téhož náhledu zdá se, je do dnes ještě slovutný přírodozpytec, p. Em. ryt. z Čenkova; vytkl mi aspoň v odborném listě, že moji vlci nemohou být vlky českými, že prý jsou spíše německými (lupi germanici), týmiž, které již v r. 1844 viděl Heine v krajích německých. Jest mi konečně lhostejno, kam slovutný učenec mé vlky zařadí, jen když mi přizná, že to vlci byli.
99
A je to rámus, zuření
a zubů cvakot a štvaní!
I psi tím v dálných vsích vzbuzeni
též soptí – proč nevědí ani.
Vraníku, dobrý koni můj,
jen dál leť k předu a k předu!
Nevím, zda živ stihnu ten cíl svůj,
mně stačí, že jedu, že jedu.
A střelme chvilkou si v rotu tu vlčí
tak maně, bez všeho účele –
ji to jen rozjitří a neumlčí,
však jede se to pak vesele!
100