1893-1896 (1897)

Básně, Josef Svatopluk Machar

Diplomatická verze Ediční verze
KABINETNÍ KNIHOVNA. SVAZEK LXXXIX. J. S. MACHAR 1893–1896 BÁSNĚ V PRAZE KNIHTISKÁRNA F. ŠIMÁČEK NAKLADATELÉ 1897
[2] J. S. MACHAR
1893–1896
BÁSNĚ
V PRAZE KNIHTISKÁRNA F. ŠIMÁČEK NAKLADATELÉ 1897
[3] Vydávám knížku veršů, jejíž celé uspořádání poněkud odpovídá jednomu pouze přání a požadavku: mému. Chtěl jsem míti sbírku, kde jdou za sebou básně na pohled bez ladu a skladu, bez znatelné spojující niti, neorganické prvky, disiecta membra – básně vydané v témž pořadu, jak byly napsány, a tím aspoň odpovídající mému básnickému credu – životu. Nálady, dojmy, myšlénky třesoucí se a protínající v nervech a duši, promítnuté na papír – to bylo mým snem, mou capricí. „Smíšené básně“ pokřtil by je starý Čelakovský, ten před Nerudou největší duch naší literatury. Ale knihou tou neměla býti sbírka přítomná... Neboť zde jsou trosky tří cyklů, [5] tří zamýšlených samostatných sbírek. A sbírky ty jsem rozbil a plány hodil přes palubu pro toto: Básně ty byly napsány většinou během tří posledních let. Léta pohnutá. V roce 1893., po své knížce Tristium Vindobona I–XX., byl jsem dán v klatbu vládnoucí politickou stranou; v roce 1894., v campagni o Hálka, provedla mi totéž officiellní hierarchie v literatuře; v roce 1895. viděl jsem mladou generaci spojenu v ideách České Moderny; rok 1896. mě přesvědčil, že se ideami nedá pranic spojiti, nejsou-li tu paragrafy, stanovy – spolek. Česká Moderna zkoušela špatně pochopený individualismus – na sobě... Ztratil jsem několik illusí během posledních tří let – ale nelituji jich. Zbylo jedno: víra v osoby, v ty, které mám rád. A pokládaje tuto fasi života svého za skončenu, chtěl jsem s ní být hotov i ve své literární činnosti. [6] Můj třísbírkový plán totiž se mi jaksi zprotivěl, zlhostejněl – a když už jsem s lehkým srdcem odkopl popularitu z mladočeských bubnů a vzdal se blahosklonných vavřínů od našich akademiků – cítím – podivná associace – že nutno pohřbiti i jej: Nun, wenn der Purpur fällt, muss auch der Herzog nach... Což by tak byla nejširší basis přítomné sbírky.
J. S. Machar.
[7]
* * *
Je jakýs klavír duše básníka, na kterém hraje Osud neznámý; prst jeho se jen kláves dotýká a z vnitřku hřmí to tonů vlnami. A zní v tom láska, mládí, otčina, šum stromů, jaro... šťastné melodie... a Osud je vždy znovu začíná a vždycky v nové variace vije... Na klavír můj si Osud sed’, jak bez dozoru kýs kluk rozpustilý, a potměšile celé víko zved’ a do kláves bít začal ze vší síly. A každičký ten dlaní jeho ráz vždy na tré kláves padá do týchž míst – ó verše mé, vztek slyším syčet z vás, ševelit bolest, klnout nenávist! [9]
Koncem února.
Dnes konečně lesk slunce plavý do popelavých ulic pad’ a plnou radostí tě zdraví jak vlídný úsměv odevšad. Jdeš zvolna dlažbou chodníku a posly jara stíháš v letu: pár nových, modních svrchníků a světlou dámskou toilettu. Tu chůvy jdou, jim přes ramena v zad hledí hlava dítěte, má každé očka vyjevená, jak fialka když rozkvete. A v lůně lesklých kočárů, jež jedou za zdi města asi, rty vidíš plné rozmaru a přimhouřené, dlouhé řasy... 10 Ach, nějak elegicky jest ti; jakýsi nápěv dumavý ti v hlavě zní... a na náměstí se šine krok tvůj loudavý. A zde rozlito moře je té barvy plavé, velkolepé, ty noříš se v ty peřeje a srdce rázem rychlej tepe. A nebesa, ta beze chmury se zdají vyzdvižena být a důvěrně a vlídně s hůry ti kyne modrý jejich třpyt, jak by ty barvy mluvily nějakou, kdysi drahou, řečí – – oh, víš už – tak ti zářily kdys blankytové zraky něčí... A malá, zlatá makovice na štíhlé věži kostela se třpytí, jak by večernice už plným leskem hořela. A kol věže se rozleh’ křik, nestvůrné jakés zajásání, a, ďas ví odkud, v okamžik se chumelí tam četa vranní 11 a honí, honí ve spirále popelavého sokola – umdlí ti zrak až, kráčíš dále a rozhlížíš se dokola. Tu na zelených lavicích lidé se zhřívají všech stáří, ty vidíš, jak jim na lících ten teploučký den jarní září. A kolem plno chův a dětí se hemží v záři zlatisté – sad má zde ještě holé sněti, však v týdnu zhoustnou zajisté... Tak jaro zde...vše rozechvěje, kde se jen prstem dotýká – však člověk zná ty jeho děje a zří naň okem skeptika. A duší jaksi tesklivou ti prochví tiché rozželení za sestrou, zimou šedivou, a zraky upřeš na dláždění. Sníš o ulicích, vlhkých tak, jak od sprch zimavého deště, a míníš, že tvůj cit i zrak ji schoulenou tam najde ještě... 12 Jdeš, ztrácíš se v tom labyrinthu – ó, marno všecko snění to – v oknech těch ulic hyacinthů je všude jak by naseto... 13
Jar. Vrchlickému v r. 1893.
(K čtyřicátým narozeninám)
Můj příteli, už několik dní kladu své čelo v dlaně, dumám, přemýšlím, obraty vzletné skládám na hromadu a stavím sloky, lovím pěkný rým, – chci totiž vstoupit v gratulantů řadu se zvláštním solem, Tebe důstojným – než letí čas, krev bouří v skráních mých a papír čist, jak právě padlý sníh! Mám myšlének pár, nechci zapírati, viz třeba tu, jež teď mnou zachvěje kolikrát za den: nechci Tobě přáti k té čtyřicítce, hloupý zvyk to je, sám kysele se budu usmívati, až vejde jednou v moje veřeje: host nemilý to s přísnýma je rtoma a nelze dít mu: pán teď není doma! 14 Však u Tebe, kam vejde svěžím krokem, pozdraví pěkně, zlehka usedne, oddechne chvilku a svým jasným okem se do minulých roků rozhledne, pak dá Ti ruku, řeči klidným tokem Ti řekne: „Máme tedy poledne, nu, ještě dojdem zdrávi někam spolu, než slunce žhavé spadne s nebes dolů. –“ Ne, tomu hostu musím zvolat: Vivat! – – – – – – – – – – – – tak, na příklad, to víří v skráních mých; však náhle začnu před sebe zdiven dívat: přede mnou stojí řada Tvojich knih, čtu jména s hřbetů – a už v mlhu splývat mi začne řad mých veršů vysněných, a frásí je, co se mi dobrým zdálo a knihy Tvé dí k tomu: Je to málo! Čtyřicet let!... a zas: čtyřicet let!... Z celého duševního vlnobití ta slova dvě mi zbudou naposled, a člověk k nim tak divný akcent cítí, jenž spoustou slov a vykrášlených vět se přece jenom nedá vysloviti... Můj příteli, a cizí dálka brání, že nemohu Ti ruku stisknout ani... 15
Pohádka.
Nad hlavou nám stromy šumí, račte hezky poslouchat, já čet jednu starou báji, a dal jsem jí nový šat. Jednou...pár set roků tomu... naše země nebohá z nebeského katalogu smazána jest od boha. „K čemu mít tu stálou starost,“ – pán bůh k sobě povídal – „tyhle Čechy paličaté – už jen aby čert si vzal!“ Čert však si to dobře zapsal, hned se vydal na cestu, natřásal se jako ženich, když jde pro svou nevěstu. 16 Šel a šel...Než sotva přišel, začal klíti z hluboka, bylotě to podívání, co mu padlo do oka! Vypasení, usměvaví, s černým hávem na těle. už tu byli jezovité a smáli se vesele. Ďábel oddych: „Ne, to nejde, prosím, panstvo, hleďte sem, abych řek, mám prioritu na tuhletu českou zem.“ Rozbalil hned dokumenty s ověřeným výnosem, drápem po řádkách jim jezdil drže jim je pod nosem. Bratří Ježíšovi ztrpkli: „Starý, zdá se, v koncích je – bude čas dát kurátora na to jeho métier. Mluví leccos, rozhazuje, svět by probil za chvíli –“ dali hlavy dohromady, radili se, radili. 17 „Pane ďáble, bůh to řekl, jeho slova nezhynou, jdeme pryč, však vyplniti rač nám prosbu jedinou. V této zemi přeúrodné, naší práce znamení, dovol teď nám vypěstiti jenom jedno osení!“ Ďábel uklonil se: „Prosím. – Pře je tedy skončená. Vida, dobře, že dle zvyku čert si všecko znamená. –“ Orali a zasívali dobří černí přátelé, potili se, pracovali, ďábel smál se vesele. Minul rok... dva... tři... a sedm... již se zelenala zem, osení se ukázalo – ďábel strnul úžasem! „Tohle není ječmen, žito,“ potom náhle propoví, a kam hledne, hrůzou bledne: „totě samé duboví!“ 18 A duboví rostlo v lesy, v lesy smutné, ztemnělé, ďábel na ně stále hleděl, pak se utrh kysele: „Dřeva, dřeva, samá dřeva, panstvo černé, hrom tě vem, nechej ty si i s tím dřívím celou milou českou zem!“ Stočil ocas, schlípl uši, bral se k peklu potichu, jezovité smíchem nad tím váleli se po břichu... Prchly roky... Pověst končí... Výsledek však posud tkví: proto máme tolik dubů v našem pěkném království!... 19
Psáno na jaře.
Už zas je tady... Za mladosti naší však přece nějak bujněji si hrálo; ty květiny, ty dívky byly krasší, a nějak horoucněj se milovalo – – Ne, dosti, dosti. Bozi moji věční, což opravdu jsem doplul na tu metu, kde příslovečný stařík blahořeční minulým časům, minulému světu?! 20
* * *
Já celé noci – mladá léta – nad Byronem jsem sníval rád – teď člověk klidně čítá Goetha a po desáté chodí spat. Snů marných, touhy málo vděčné, se zhostil nyní na vždycky, má rád kus prosy užitečné a klidný zápal básnický. Kdos v rameno mu ťukne časem... když člověk hlavu otočí, nějaká žena s bílým vlasem mu vážně hledí do očí... 21
* * *
Má minulosť – pár očazených hranic, kde roky moje shořely, krom upomínek nezbylo z nich pranic, a ty jsou rovny popeli. Z nich zžíravinu duše má jen cítí, když přehrabuje tyto kupky šedé – a člověk neví: byl přec šťasten v žití? či vzpomínat si jenom nedovede?... 22
Opuštěná větev.
(Čechové vídeňští.)
Ta snítka jabloně! Z rodného vzpjala sadu své tílko troufale přes chladnou bílou zeď... Kmen, z něhož vyšla, tkví jak ztracen pro ni vzadu, a ona mísí se ve cizích stromů spleť. Jí ruka sadařů se netkne, neostřihne jí uschlé výhonky v dnech prvých podjaří; když k zemi kloní se, jí nikdo nepozdvihne, tlum žravých housenek jí nikdo nemaří. Peň rodný posýlá jí stále sic dost mízy, však ona žene se tím dál a dál jen zas, a její jablka jí serve ruka cizí, když podzim nastane a česání je čas... Tak jen když rodný strom pod slunce vřelým vznětem jásaje zhalí se v slavnostním příkrovu, ta snítka ubohá červenobílým květem v tom cizím stromoví se hlásí k domovu... 23
Fragment.*)
Nu, pěkný nápad je to, blázne starý, najednou začít psát si memoiry!... Tož prvá věta šťastně v papír sjela, jen k tomu zřetel, ať ta knížka celá se vede řádně, den ať je v ní za dnem, ať neutone v slohu těžkopádném, vše povídej si básnickými slovy, ať ona všudy vzorům svojím hoví, těm žurnálkům, kam péro dívky mladé své holubičí dojmy večer klade! Jen povídej, však pozor, brachu hbitý, což? není to snad příznak senility? Jsi třicet roků, jak je slunce měří, však v mozku tvém se to už nějak šeří, * ) Chtěl jsem napsati kdysi román: „Dekadenti“. Garborgova kniha „Umdlené duše“, přetrhla mou práci v prvé – díky bohům – kapitole. Provedl tu myšlénku o nějaký čas dříve. 24 tam šedesátka už se dobrá hostí prázdného žití, pádných zkušeností, a povídavosť, jež je vlastní stáří, tě vede k papíru a kalamáři. Jen piš! A co? Nu, napíšeš as denně, že vstal jsi ráno, jednou (k vůli změně), že pršelo, a jindy, že je hezky, žes myl se, strojil, zatím slunce blesky padaly kolmo na tu naši zemi, a ty jsi doloudal se ulicemi k hostinci, kde jsi dobře obědoval, pak do kavárny, trochu přehazoval žurnálů plachty, klel jsi podle zvyku na básně, novelly a politiku, pak přised’ ten či onen dobrý známý, a mluvilo se: klepy, módy, dámy, poslední skandál, nová anekdota – konečně co jsi žádal od života, co žádal bys? Vždyť nepřeješ si více. Tu a tam, pravda, pociťovals sice prázdno a nudu, jakés přesycení – však, přiznej sám si, jinak možno není. Konečně: žil jsi, to je hlavní věcí. Tvůj děd a otec – vzorní věru předci – ti rozumně pár hřiven zanechali, což bylo moudré. Byl jsi atom malý 25 tohoto světa, žil jak mnozí jiní, a pohlédneš-li na ty roky nyní: nebyly šťastny, nešťastny ne taky – nu život animala pod oblaky; a jednou skončí celá historie a dědiců tvých vděčnost nápis vryje, (ač zanecháš-li něco) v pomník bílý. A tak když člověk upřímným je chvíli sám k sobě, dí, že celý žití špás nestojí za nic. Omne vanitas. Mluvil jsem s Karlem. Pošetilec starý. V něm planou jakés opozděné žáry, kus mladosti mu ještě z očí svítí, ač ve vlasech se mu již stříbro třpytí. Rád nemám paradox. On ve svém věku je stále roveň lyrickému reku, kde epického starce měl by hráti. – – – – – – – – – – – Byl v Německu a studoval prý mnoho, je v továrně, už ani nevím, koho, má plno plánů, zbožňuje svou práci, radostně prý se večer domů vrací (má matku a dvě sestry, staré panny), vždy domácně byl jaksi vychovaný; 26 a to mu zbylo; nyní – vrchol všeho – chce najít děvče z domu počestného, sní o lásce, jež dojde ku oltáři o larech, penátech a krbu, který září, otcovských radostech a klidném dokonání – ať šosatí si podle svého přání – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – 27
Rada rodícímu se spolku literátů českých.
Nemožno je, milí braši, v tyto těžké bídné dni uvrhovat na vlast naši novou berni národní. Máme v době neúrodné tak již steré podniky: „Matici“ a domky rodné, desky, hroby, pomníky, kdysi kdesi vyhořelé, sirotky a divadlo – a teď ještě pisatelé! co by Vám to napadlo! A pak? Čím je práce Vaše? – nechte toho raděj být! V politice spása naše! Mluvit, o stůl bít a klít! 28 Nechte psaní, zbytečností jsou ty němé hovory: zvolte ze své společnosti předsedu a výbory, mecenáši jména ctného podpisy pak přivěsí, byste z místa příslušného měli brzy koncessi na cirkus tak, který zkvétat v Čechách bude velice, když tam budou koně létat, lidé, psi a opice, když tam budou všelijaké časem pěny kuplety, když tam budou ob den také tančit pěkné balety, ty baletky s lící svůdnou, s šatem řídkým, aby v ráz politiky, šlechtu bludnou s národem tam svedly zas – 29 pak Vám kapsa, tlesk horečný, žhavých tváří plný dům svědčit budou, jak je vděčný národ svojím geniům! R. 1888.
30
List.
M. A. Šimáčkovi.
Můj příteli, je penězi-li čas – pak utrácím a žiji jako kníže. Dny, týdny, měsíce – vše bere ďas, a já si ani nepovšimnu blíže, co vydávám. Je noblesy v tom trochu, však já byl vždycky, jak víš, drahý hochu, v těch počtech aristokrata tak kus, jak každé legitimní dítě Mus. Však jinak, drahý, lovím „kéž“ a „bych“ v svých zašlých dnech, jak dělají to starci. Hleď na příklad: Kéž bych byl v cestách svých ten potkal los, jak moji chlebodárci, ti měnci peněz, autority bursy, jichž hnutí řasy honí plaché kursy nahoru – dolů – – málo slávy v tom, však zdravě má se při tom žití strom! 31 A Ty si troufáš otázku mi klásti: kdy pošlu verše? Povznesený cit to pro mne. Tedy v dálné mojí vlasti jde toto zboží dosud na odbyt? Tož pod rostrami našich diplomatů, v žurnálů hřmění, ve válečném chvatu jde poesie dosud do květů? Ó šťastné eldorado poetů! Toť však je všecko, co Ti mohu říci. Já dávno, dávno přestal verše psát. Ať zkouší se v tom mladší výtečníci, sám budu číst a sám pochválím rád. Já leccos psal, dnes vidím: leccos tuze, má culpa jsou dnes moje carmina – počestným lidem přinutil jsem k hrůze zpívati Musu jako gamina. Poslední kniha*) (hezká řada let je tomu, kdy jsem psal ji v tváře potu), přinesla vavřín mi (ten budiž klet, ponesu věčně stopy jeho hrotů), *) Míněny tu: „Podzimní sonety“ a kritika Em. ryt, z Čenkova v „Liter. Listech“. 32 a svil jej přítel, blízký srdci mému, a vstavil na hlavu mně nevinnému, na bílém černé, svět to mohl číst, že pessimist jsem, cynik, nihilist! Já cynik! Bozi, chodit českým peklem tak deset roků, při tom verše psát, chtít to a to – a nechat v řevu vzteklém se hlupáky a lotry napadat – a vidět v životě tak hnus a špínu a cítit v životě tak příchuť blínu – snad malheur to – však přiznáš, drahý hochu, že měl bych právo na cynismu trochu! Než pessimist? Kdy já bych se jen byl odvážil zhanět to, co žije, trvá, když pán bůh sám si všecko pochválil (viz bibli, Genesis a kniha prvá)! A nihilist? Já člověk slušný, starý, spiklencem nejsem, nezabíjím cáry, ba ani nevím, co je dynamit, ctím úřady a počestně chci žít! Snad někdy v nestřeženém okamžiku mi slovo proklouzlo tak nebo tak – – rád odvolám a s četou současníků dosvědčím slavně: kam jen patří zrak, 33 vše stojí v květu, vlast je plna štěstí, společnost zdravá, v budoucnu zřím kvésti jen růže, růže; život – štěstí stolí, radostí člověk zšílet by tu moh’! Ach, ten můj přítel! Pravdu musí míti, je dorostlý to slušný mládenec, znal také v potu tváře verše víti a čisté Pravdy chtěl být stoupenec, tak znal jsem jej (pak rozved’ naše čluny proud žití neuprosný, divoký – já spálil lýru, prodav dříve struny, a přítel můj šel mezi proroky). Je kritikem. Snad hatilo se v praxi to s těmi verši, snad mu vyschl zdroj (Nemesis dala trestajíc jej jaksi napsat mu tohle: vrhnouti se v boj a dáti zabiti se do krvava za svoji českou milovanou vlast, že by to – – inu, ano byla slast) či – a to zdá se příčina být pravá, zdál se být sobě málo dokonalým co poet drobný, suchý, upjatý (a stimulantem, věru, není malým, ctižádost v žití, jak lze citáty 34 z Tacita, myslím, z Aischyla též snad nad jasné světlo slunce dokázat – ostatně každá čítanka tak svědčí), Však já tu ztrácím trochu nit své řeči! A kritik, pane, kritik, to je cosi. Tys moudrý – on je přec jen moudřejší, komparativy vlastností tvých nosí (těch dobrých), tvojí práci vezdejší líp rozumí, než rozumět chceš sám, tys napsal něco, on však poví nám, cos napsat chtěl (tos nechtěl jaktěživ), však co tu platno – on to věděl dřív, než tys vzal péro do ruky. Hleď, brachu, teď přítel můj má ono renomée, teď druhům dávným bude ku postrachu (viz výše, jak znal zcuchat jméno mé), a dobře tak. Když po člověku sáhne a s hlavy, s lící kůži tobě stáhne, a ty zříš tetelící maso své – tu aspoň vidíš, co to v tobě je! Těch poznání já už mám po krk dosti... A řekni dál, můj dobrý příteli, je rozumné té naší společnosti potřebí veršů? (Odečteme-li 35 studenty nadšené a staré panny a nějaký pár v sebe zakochaný, jež vezmem-li tak všechny společně, k „rozumným“ nelze přičíst konečně). Čtou verše moji zdejší chlebodárci? Či u nás šlechta, bodří měšťané? Cechy a spolky? (Krom proslovů arci, jež vyslechnoutí ráčí.) Víš sám: ne! A politici naši? Žurnalisté? Či profesoři vyšších našich škol? Toť lidé rozumní, a je to jisté, že verše cení sotva nad koukol! Má dcerka zrak má jako gazella, bůhví, co všecko z očí těch se chvěje! Kus ráje, slunce, polka veselá, a čertíků pět provádí v něm reje, má čtyři zoubky jako perličky a zkousá jimi, satan maličký, vše, co jen přijde v dosah ruček jeho a věř mi, dosáhne tou ručkou všeho! Je poesií život, život jen... Má dcera jest jí, já se přiživuji na jejím jasu. Tak jí den co den vymýšlím báje, marše předzpěvuji, 36 vesnici stavím, časem dělám oře a táhnu vozík, kreslím topoly, zvěř, vojáky, loď, hory, skály, moře – a Ty chceš verše? Bratře, nikoli! 37
Boží vůle.
(Z R. Dehmela.)
Po štěstí hladovíš, Evo, a chvíš se utrhnout jablko, jež zakázal Ti bůh tvůj kdys, před třemi tisíci lety, ty mladé stvoření! Vidím tě večer co večer, jak vzpínáš hubené ručky na osamělém lůžku ku bohu starých lidí: Dej mi je, dej mi je! Ubohá ovečko! On nikdy neobšťastnil nesmělého, ten starý bůh. Dal ti ten hlad tvůj, ty tvé ruce: Utrhni, jez – a potom trp! 38
Dvě matky.
I.
Matka Husova.
Tak, tak jen vidím tě: je malá světnička, jak do dnes ještě po venkově bývá, na lávku u kamen usedla matička a maně k oknu v myšlénkách se dívá. Ta hlava sestárlá je prací, starostí, vlas řídký tulí se k té vyschlé skráni, vybledlý měkký zrak už jaksi zvyklostí se krčí v tichém lesku odříkání. A ruce sepjaté na život složila, v němž nový život hýbati se cítí, a vážně, pobožně, jak by se modlila, na minulé i příští myslí žití. 39 Své svatby vidí den. To bylo v neděli. Na nebi leskla se už večernice. Po tanci pod lipou, po hlučném veselí šla s mužem poprvé sem do světnice. Šla, květy ve vlasech, on v drsné dlaně své tisk chvějící se horkou ruku její, a oheň příštích chvil se z duše mladistvé lil červení po drobném obličeji. Na prahu stanuli: a náhlá tesknota, strach před neznámem duši její jaly, jakoby vzdechy, krok příštího života ze šeré jizby temně zaznívaly... V prosbě a důvěře tu ruce sepjala a rety vroucí modlitbou se chvěly – co dole děvčata vesele zpívala a pištci pronikavě k tomu pěli. – Pak vidí řadu dní a měsíců a let v šedivé jednotvárné chůzi, a jimi plynul tak ten její malý svět bez otřesů i radostí i hrůzy. Při práci na poli jí zmozolnila dlaň, osmáhla líc a povraštilo čelo, rozšafnou selkou teď se stala plachá laň, a požehnání na jich práci dlelo. 40 Za letních večerů na lávce před domem sedala v kruhu žen a hovořily o prostých zájmech svých, o novinkách, jež sem ze vzdáleného světa zabloudily: jak císař po čtvrté se slavně ženil zas, a jakou sílu má ta nová paní – podkovu rozlomí, tác zlatý stočí v ráz a stůl prorazí udeřením dlaní; jak císař zbožný je, prý kostel vystavil, jehožto střecha samou mědí kryta, a z Němec do Prahy jak v slávě dopravil šat Veroniky, rámě světce Víta. A za dnů nedělních, kdy slunce lesklý pruh v sváteční náladě pad’ do světnice, sedali u stolu, ona a její druh, o dnešním slově božím hovoříce: ji dojal Rozsévač, jak z klína zrní bral a sil a sil. Jen jedno zrnko malé se v půdě uchytlo a strom pak vyrůstal a ptactvo na něm pělo k boží chvále; jí smutku pocitem se srdce zachvělo nad Zrnem hořčičným, tím zrnkem drobným, jež musí umříti, by k slunci vyspělo v rostlinu s požehnáním stonásobným; 41 pak život Mariin ji poutal. Viděla ji, dívku hnědých zraků, tmavých vlasů, prostičkou, venkovskou, poselstvím anděla zdviženou do slávy a nebes jasu; a matkou zřela ji. S ní žila její ples i hrdé štěstí... Jen to utrpení divé na vrchu Golgaty jí lilo v duši děs: „Proč nedals, bože, matce umřít dříve!...“ A šla ta řada dnů a měsíců a let v šedivé jednotvárné chůzi a jimi plynul tak ten její malý svět bez otřesů i radosti i hrůzy. Šla časem na pohřeb tu známých, příbuzných, na svatbu, na křtiny – jen jizba její ta prázdnou zůstala, tam nezněl dětský smích, pláč, capot nožiček. A beznadějí se hruď jí vlnila, když podzimkový klid na pružné začal dýchat tělo: když ruce scvrkaly, když bujný vlas jí říd’, zapadla ňadra, žloutlo čelo. Než bůh byl milostiv jak v Starém zákoně k Isáka matce: žije její děcko; to bude pozdní květ v podzimním záhoně krev její, naděje a žití všecko. 42 Sní, že to bude syn; a že je bohem dán, buď bohu dán co obět čistá; po světci Křtiteli ať nazývá se Jan, jenž všude hlásal příští Pána Krista. Ať z něho dobrý je a dokonalý kněz dle slova písma zbožným k potěšení; snad faru dostane a celá jeho ves v něm bude otce ctít; a při modlení za otce, za matku své prosby vyleje, a Kristus Pán je přijme přelaskavě a dvěma dušičkám milostně dopřeje koutečku v nebeské své slávě – – Ať jí se podobá – ne dnes, však v onen čas, kdy ještě hladké bílé líce měla, veselý hnědý zrak a hustý tmavý vlas, jenž kudrnatil se jí kolem čela..čela...
II.
Matka Žižkova.
Jde paní Katuše z vrat Trocnova a míří na úzounkou luční stezku. Je po polednách. Výheň žárová mdlou mlhou zastírá se na nebesku. 43 Kře, trávu kryje prach. A nikde ruch. Hvizd ostrý cvrčků dusnem probíjí se. Vod blízkých zápach plní žhavý vzduch s trav, doušky vůní tíživě se míse. A paní Katuše se rozhlédá po malém obzoru. Tam od Krumlova nad černem vrchů lehce pozvedá se spousta vlnek měkká, jantarová. Pohodí hlavou. Zrychlí krok svůj v běh, na pole nutno podívat se k lidu; snad možno naložit, než s mračen těch vod spousta spadne. Ona nechce klidu teď ani, kdy je u své hodinky tak blízko, blízko. A snad proto právě. Ať zdědí příští tvor ten malinký tu čilost její. K nádheře a slávě mu život nedá... Rozžhavený vzduch sprah’, dusil hrdlo její. Z lehlé trávy pod nohou její lesklá tílka much vylétla líně. Rej svůj kolotavý komáři vedli. – Paní zemanka zahnula v levo, pod vrbovím je tu křišťálná, zacloněná studánka; poklekla, vodu nesla dlaní k retu. 44 A pijíc dívala se na obraz v zrcadle vodním: bledošedé oči pod svislým obočím, nos orlí, přísný ráz v těch smělých tazích, ryšavý vlas točí nad silným čelem v středu rozčísnut se po spáncích – (a paní Kateřina vzpomíná maně, jak pan Ješek, tknut pobídkou, výtkou její, ruce spíná a kývá hlavou: Vím, že vy jste pán, já paní z Trocnova; to žertík malý byl pánem bohem dobrým lidem dán, by se mně, ženě s bradou, z duše smáli). A paní Katuše už spěchá dál. Slunce se zatáhlo. Už nade hlavou mrak zšedivělý jako plachta stál. Vzduch zakalil se. Barvou, přísnou, tmavou ty louky, pole, chlumy dýchají. Zved’ chladný van se. V chumlech nad rybníkem šedivých jepic roje těkají a vlaštovky tam prošvihují s křikem. „Pan Ješek ženskou věru duši má, je měkký, dobrý... přeje si mít dceru, už v myšlénkách ji hýčká, objímá – však marně – syn to býti musí věru, 45 ať zve se po něm Jan – než bude mým, mým, mým – a krev mou cele musí míti, zlé doby jsou dnes, v čase budoucím snad úpornějším ještě bude žití. Ba věru, truchlivé to noviny pan Ješek přivezl nám včera z Prahy (mně, marnotrata, koupí tkaniny a bitý pás – za peníz jistě drahý!) Chor starý císař – už prý nevědí, jestli ta nemoc nepovede k skonu – a hoch, král římský, všecko podědí v spleteném prostopášném Babylonu. A Praha samý kněz a prelát, mnich, lenoši břichatí a cizopasní, jen v hradě do čtyř set se čítá jich, těch liljí z písma – než tak nejsou krásní; Učení mistři ve škole se prou o pupek Adamův a zle si klejí, co žáci zatím po krčmách se rvou a medovině holdují a freji; Kostely plny svatých hřebíků a křížů Krista, svaté panny vlasů a císař stříbrem v zbožném návyku za rouhání to plnil lotrům kasu.“ 46 A paní Katuše pěst zatíná a ve zlé vrásky krčí se jí čelo... Pochmurná temná byla krajina a kdesi v dálce za horama hřmělo. „A venkov samý klášter, mniška, mnich, čeládka líná, – kdyby bůh je slyšel a všichni prosili za blaho bližních svých – jaký to ráj by české zemi vyšel! Ó kdyby prosili – však čas kde vzít? Kněz u oltáře sedí s plným košem, mnich po domech jde jako kramář žid a hříchů odpustky si koupíš grošem! A českou řeč prý v Praze neslyšet a po venkově v městech samí cizí – ty císař seje, jak už jeho děd. Tak starý jazyk z domu svého mizí. Ohavnost, spuštění – jak Kristus prál, Sodoma stará vstala v naší zemi – můj pane Ješku, ty sis dceru přál? Já cítím, vím: Bůh syna dopřeje mi!“ To vzkřikla, neboť bolest jako nůž projela životem a chůzi staví. A velké kapky řídce bijou už kolem ní v temnou zeleň trávy. 47 Jde zas. „Ten starý císař u lidí je v lásce. Takto on je otec pravý. A přec jen hřeší, přec jen nevidí. – Kdo, milosrdný bože, chyb těch spraví!?“ A vzkřikla zas, ta bolest teď je však trvalá, hrozná... cos jak celá skála hřmí jejím životem... a s nebe mrak proud vody chrlí, země v blescích vzplála. Jí nohy klesají, zrak kalí tma, posledním hledem letí v blízko k stromu, jenž v tmavé nebe hází větvema a zčernalým pněm skřípá v rachot hromu, zrak zavřen, tělo to se žita vlnami dovléká při zemi... k pni klesá jeho – – – – – – – – – – – – – Buď požehnána mezi ženami a požehnaný života plod Tvého!
48
Dvě sloky.
Ó nevlídné a truchlé vavříny, spíš almužnou než trofejí se zdáte, když svět vás klade v čísi šediny a na vyhaslé lebce spočíváte! Jen odumírat ne tak v žití tom, jen umřít tak, jak básník měl by umět: v své plné síle vyvrácený strom a v rovném pádu ještě snětmi šumět! 49
* * *
Mladosti moje, my tak kdysi na leccos hrdi bývali, na prvé verše, prvé laury a na rty, jež jsme líbali... Mladosti moje, přešly časy, jak pohádka jsi zmizela... Je hostem nemoc, vlasy zřídly a vrásky lezou do čela. A verše, sláva, láska – marnost, šum větru, hrstka popele; dnes hrd jsem na pluk nepřátel svých a na tři, čtyři přátele. 50
Spirála. Spirála jest nekonečná pravidelná křivka, počínající v středu a běžící v kotoučích rozbíhavých stále do kola tak, že vzdálenost jednoho bodu jejího na témž provodiči od druhého jest tak velká jako druhého od třetího atd. Definice spirály.
Jsou tomu věky. Byl to as moment, jak líčí Darwin: Bestie bílá povznesla náhle své čelo k výši, stanula pevně na zadních nohách, pohlédla vzhůru k zářivé kouli na modré klenbě, pohlédla kolem na bujnou zemi, 51 na její plody, na její tvorstvo, mohutný pocit panství a síly prochvěl ji nitrem, z hrudi jí výsklo poprvé jásavé, široké, mocné, vítězné: já! jež se jí vidělo konečným centrem všech věcí kolem – z bestie bílé vstal tenkrát člověk... A žití začlo. Zahořklá síla útrap a bolů (již nevědomě „já“ každé neslo v sobě jak duši) hnala je dále. Prchalo před ní, jak prchá zajíc před rusou kolčavkou, jež sedí mu v šíji. 52 Z malého bodu vylétlo křivkou v široký prostor. Křivka se roztáčí, roztáčí, roztáčí v spirálu vířivou, jí lidstvo žene se hnáno jsouc bolestí, síleno nadějí klidu a jasných met. A spirála se šíří prostorem beze hrází, bez hlubiny a výšky, šíře a délky v neznámo dál. Zahořklá síla útrap a bolů žene ji k předu. Drtila duše, tvořila bohy, drtila massy, robila krále, vtiskala lidstvu do rukou ocel, již ono stápělo 53 navzájem v sebe, vodila duchy v labyrint vědy, ku proudům umění – však nikde štěstí. Lidstvo se žene spirálou vířivou, prostorem beze hrází, bez hloubi, výšky, šíře a délky v neznámo dál. Proradní bozi, jenž nedali mu štěstí, zvrácené trůny, jenž nedaly mu štěstí, prolitá krev, jež nepřinesla štěstí, vědy a umění, v nichž nenalezlo štěstí – vše leží odhozeno na strašné cestě. Ohromný netvor modravé barvy, jenž slove minulost, plouží se za ním. 54 Sžírá to všecko mohutnou tlamou a nenasycen roste den po dni. Lidstvo se žene dále a dále, zas noví bozi a noví králové a nové boje a nové vědy a nová umění – a zas vše leží daleko za ním na dráze spirály za kořist netvoru. A spirála se šíři, šíří prostorem nekonečným, a lidstvo ubohé tak pádí za svým štěstím, Vzkřík časem jásavý zní ze sta hrdel, napnuté nervy zachví se slastí – ubohé lidstvo! Nějaký přelud 55 fata morgana kmitla mu někde v bezmezné poušti! Ubohé lidstvo! V hodině příští jsi zase dále, Áhasver báje své, na svojím letu! A přelud mámivý v tlamě se ocitne modravé minulosti, jak všecko jiné! A spirála se šíří, šíří. Kruh devatenáctý, jejž osvíceným zvem, přebíhá v dvacátý. Věk velké páry, chemie, fysiky a sestárlého boha a několika králů a řady pěkných bitev a plný umění a nervů strhaných a marných nadějí 56 a plný neštěstí – jak všichni ti druzí... Zahořklá síla útrap a bolů žene nás z něho dále a dále spirálou vířivou. Ta modrá minulost s obrovskou tlamou, s velikým břichem jde naší stopou... Ta aspoň najde výdatnou kořist... 57
Determinismus.
A listí padá. Těžké mraky visí nad zemí nízko. Vlhkým vzduchem line umrlčí zápach z květin těl, jež kdysi tak plály, kvetly po zahradě stinné. Nic nepohne se... Ať dnes nebo zítra a člověk s tichou resignací hledí do vzdáleného žití svého jitra a do nejisté podzimní své šedi. To vše se zdá dnes harmonicky zníti bez nárazů a náhlých bez přechodů; ton za tonem se musil takto chvíti v logickém sudbou předepsaném chodu. A klidně dál se člověk rozpomíná a klidně v šedé příští myslí maně. Ve vzduchu vlhkém páchne umrlčina, a tma se zvedá na půlnoční straně. 58
V nemoci.
Kdo tu? Co po mně nyní jelo jak páchnoucí a mrazný dráp? Krev všechna v hlavě, hoří čelo... A z noci zní sem nářek žab... To bledě modré světlo loupí mých očí sílu...přízrak ten – hu, vypasený měsíc hloupý se vehoupl mi do oken. A hodiny do toho ticha svůj neúnavný pouští hlas... A kdo tam v koutě těžce vzdychá, a po špičkách jde ke mně zas? Jsi ty to? Ty? Cha, k smíchu, k smíchu, ty mlčiteli příšerný! Ty bajko! Zkrotím tvoji pýchu, kostlivče žlutý, mizerný! 59 Co chceš? Mně všecko vzalo žití, ne najednou; tak pomalu, jako když slyšíš kapky zníti po bouře divém přívalu. Ó život napálil tě, brachu, ach život, taškář prohnaný! Dej sem hnát ruky, bídný brachu, ať ošizen – jsi bez hany! Vem, co mám. V hlavách u postele to okované kopí zříš? Je dosud teplé, zkrvavělé. Štít neměl jsem. A pojďme již! 60
Napoleon.
Krev rozpálena žárem Revoluce vířila divě v lidstva arteriích, horečka silná schvátila mu duši i jasný kdysi rozum. – Bratrství, rovnost, – řinulo se z hrdla – a volnost! – v blabolení fantastickém a z nejdálnějších koutů zeměkoule ta hesla hřměla echem. To nepříčetné lidstvo, hrůza, hrůza – zrušilo boha, preláty a svaté, zavřelo nebe, ztroskotalo peklo i svazky s minulostí. A – třikrát hrůza – sťalo s trupu hlavu, královskou svatou pomazanou hlavu, a mínilo, že jeho krev je ruda jak krev každého lotra. 61 Však Prozřetelnost, která drží přísně osudy sluncí, hvězd a toho světa v kolejích, řádech věky ustálených, pohnula mračnou brvou. A felčar malý s ocelovým zrakem, třírohý klobouk na antické hlavě, masité ruce v zadu založeny, všel k lidstvu trpícímu. A odhodlaně zajel ostrým nožem do žhavých žil po starodávném zvyku, a nemocná krev vystříkla hned tryskem a zbarvila mu ruce. A chladnokrevný felčar zajel znovu a ještě znovu, zvolna rozohňoval se při té práci, jak to bývá zvykem u mužů odborníků. Krev stříkala na bílé domky vísek, zelená pole, na pevnostní valy, mechové skály, drsná těla stromů i zasněžené pláně, do proudů řek a zelenavých moří, na rozpálený sluncem písek pouště se řinuly ty purpurové trysky, a lidstvo zmítalo se. 62 A tlustý felčar navrátil je k bohu, k nebi a peklu, prelátům a svatým – a lidstvo pokorně šíj naklonilo – už bylo uzdraveno. Bratrství, volnost, rovnost nahradil mu přeludem slávy, hromovým děl hřměním, tituly, kříži – a to milé lidstvo si libovati začlo. A dobrý felčar – když se lidstvu stesklo po králi, sám si korunu vtisk’ v čelo a pro jistotu stále, stále ještě mu pouštěl čile žilou. Už dílo uzdravení dokonáno. V koleje, řády věky ustálené je navráceno lidstvo. A krev jeho jde moudře, opatrně. Jak mouřenín, jenž vykonal své dílo. pad’ felčar z neuprosně strašné dlaně Prozřetelnosti. Nepotřebný nástroj byl vržen v dálku, v dálku. Na žluté skále v moři beze hranic sedával v dumách, snil o pacientu, o horké krvi; jednou k podvečeru jak prostý šosák zemřel... 63 Jsme zdrávi, zdrávi jako naši otci, jimž pomohl on. K jeho jménu víže se vděčnost naše. My ji zovem slávou, však slávou cit ten není. To jeho jméno mrazivě nás lehtá, ty ruce jeho zkrvavené děsí a v prachu ležíme před jeho zjevem s úžasem zříce k němu. Se zvědavostí prostoduchých lidí si šeptáme dnes pikantní klep o něm a šťastni jsme, že postřehli jsme na něm slabůstku jakous lidskou. – – – – – – – – – – – Básníci větší pěli jemu hymny. Já, člověk prostý, suchou prostou odou mu děkuji za naše skalopevné střízlivé pevné zdraví! 64
Moderní.
(Improvisace.)
Bezkrevná chorá společnost nás v mukách porodila; vztek choval nás, kojila zlost a v žluči je naše síla. Svou roditelku vlečeme, kol rukou její kštici, a rozhořčeni bijeme ji v nalíčenou líci. A pochybnostmi zmítáni, kam vstavit nemáme nohu, však ženeme jak Titáni na Olymp starých bohů. Za sebou mosty spáleny, otcovská v troskách chata, do očí dým štípe, plameny – a noha dále chvátá. 65 Třpytivých veršů sladkota je hozena kams v hloubi, chcem slyšet hymnu života, kde oheň s krví se snoubí. Po salvách potlesku, vavřínech, netouží naše nitro – svým hodným dětem je, světe, nech – my čekáme jitro, jitro! A klesnem-li, než rozletí se obzorem světlé ty střely – náš let bude hlásat paměti, že chtěli jsme k němu a spělispěli. 66
La bête humaine.
– – To bylo na manévrech příbramských. Na táhlém chlumu postavili jsme svou batterii, jícnům lesklých děl jsme dali za cíl massy pěchoty, jež na zoraném poli v daleku jak husté houfy černých mravenců se zdála lézti. Dělo zahřmělo. Já klidně used’ v trávu rezavou a s úsměvem se díval na tu hru. Po každé ráně z děla vyvalil se bílý oblak, jak když silný kuřák chuchvale kouře ze rtů vyfoukne; i cigarettu jsem si zapálil a imitoval děla výdechy. Byl pěkný den. To nebe nad hlavou tak čistě modré šedlo víc a víc, jak ku zemi se v dáli sklánělo, 67 a modrá jeho barva padala na zemskou u noh našich panoramu lehounkým třpytem; bílé domky vsí, kostelní vížky, obdélníky polí, mez každá, háje – barva do barvy se hroužila a odrážela se v tak určitých a pevných liniích, jak by to za předložku bylo tu adeptu v malířství. I naše děla s rozkoší jaksi v klid ten hučela a v pausách ran zas hlasně zpívali ve výši nevidění skřivani. Tu zavřeští náš signál úzkostně, a zahřmí povel, vskočím na koně – nám do boku se žene ku chlumu divokým tryskem četa dragounů; tasené šavle, uzdy zahled’ jsem hrát v záři slunce, rudé kalhoty a čapky jak pruh krve letící zjitřily zrak můj. Naše batterie je na útěku. Chlumu hřebenem jak ďasi letíme. A koní supot hvízdání bičů, praskot laffet, kol, dunění země, temné zazvonění děl při nárazu slívá se mi v uchu. 68 Trysk ostrý za námi již zřetelný nás štve a žene – jízda divoká! Tu smysly moje nějak ztemněly, já neslyšel než hřmot a dunění, já neviděl, než cosi rudého, jak lidskou krev, louž krve, krve, a všechny nervy byly napjaty jak struny k prasknutí, a každý z nich jak volal by a sípal, hrozil: Krev, krev, krev... a červeň v očích mých víc ještě rudne, vlní se a hrá, má svůdnou vůni, já ji cítím teď – je přisládlá, mám na jazyku ji – Krev, krev, chci krev... a tu jsem vytrh se: má pravice je pevně vetknuta v držadlo šavle!... Věční bohové... Bestie bílá, bílá bestie!... Já styděl se... A plachý pohled vrh’ na vojáky své, neviděli-li... Však oni k hřívám koňů skloněni, zrak vytřeštěn, a žilky bělma jsou zality krví, jejich pravice jak v křeči šavli v boku třímají – – bestie, bratři!... Zrak můj přeletěl po modré klenbě, kraji poklidném, 69 a v duchu jsem si náhle připomněl kus básně nějaké, sen komický o míru, člověčenství, humanitě, jejž snivý poet v tiché noci as spřed’ v jizbě svojí v třetím poschodí, i musel jsem se trpce zasmáti. Však ano, nutno dopovědět dřív. Tak jak se stává vždycky v manévrech: zvuk trubky v dálce konec odtroubil, a jízda naše byla skončena. My zastavili. Bodří dragouni tu slezli s koní, prohlíželi si ta hrozná děla, naši hoši zas spocené koně jejich. Zatím já pil s vůdci jejich sklenku cognacu a mluvil hlouposti – co v nitru mém se choulila tak zahanbená, plachá, ubohá lidská duše... 70
Památce Nerudově.
Tak žije v mojí paměti: Sestárlý orel zimomřivý na sněti sedí sám a sám, stesk konce hled mu mlží sivý, však hrdost je v něm, síly plam; už zřídka černá křídla zdvihne a ve mohutném rozpjetí do výše přímým letem tíhne a v ní se tmavým bodem ztrácí a obloukem se dolů vrací k místečku svému na sněti Už za ním život... jaký dar Vždy zvyklý jenom vzhůru stoupat, tím okem svým zřel na svou zem, vždy král, svou nohu nedal spoutat, kramářům k budce řetězem; 71 když bil se, bil se s protivníkem zrak v zrak a proti spáru spár, a nebyl nikdy zákeřníkem. Syn vzduchu rád měl metelici, tu kovový hlas jeho hřmící tak rád se mísil v živlů svár. Pak jednou tiše na zem spad’. Byl mrtev. Lidé k němu spěli. Hrd byl i v sledním strnutí. Tu teprv s žasem uviděli tu šířku lesklých perutí. – Je týž to, jenž se jevil zraku jak skřivan kdys, jak tečka snad? Tak vida, orel! Inu, v mraku je těžko ptactvo rozeznat! – Hrob vykopali. Lze však hrudou ta křídla skrýti? Ona budou po věky z hlíny vyčouhat... Tak vídám Tebe zas a zas; Ó, mistře, při každé své práci, kdy člověk nejistotou štván v své síly, v sebe víru ztrácí a k tomu, co zní ze všech stran, ať potlesk přátel, hymnů pění, 72 ať zloby nebo soudu hlas, k ničemu dosti víry není – už zvykl jsem si dobu dlouhou ptát do prázdna se s marnou touhou: co Ty bys tomu řekl as? To žije v mojí paměti: On tenkrát – řada tomu roků, já po prvé svá křídla vzpjal – s úsměvem ve svém orlím oku mi na rameno zaklepal, dvě slova řek’ tak lakonicky – a jako když mě posvětí, já vydržel jsem giganticky pranýře, soudy, šibenice. Teď, kdy řve kolem metelice, zrak časem v dálku zaletí – šediví vrabci cvrkajíce se choulí jen tam na sněti. 73
Zimní kosmická píseň.*)
To je dnes hovoru nahoře, hvězdy jsou údivem jaty: Země, ta hezounká panenka, oblékla bálové šaty! Ve vlasech perly a démanty a stříbro na bílém šatě, jenž splývá panence s ramenou od hlavy až dolů k patě. Jak hezky tančí dnes do taktu, a vítr hudbu jí dělá, až bílý šat její polétá v kotoučích okolo těla. Co je tu hovoru po nebi. Měsíc že tanečník jarý, Jupiter ten zase stýská si, že jest již náramně starý. *) Někdy se člověku zachce legitimovati svůj rod. Činím to dnes uveřejněním své prvé tištěné básničky. 74 Venuše zří na ně s závistí, – oh, dnes jest závist ta marná! Měsíček stále si libuje: Jaká to panenka švarná! (Světozor z 3. února 1882.)
75
Na dušičky.
Mhy sprcha šikmo k zemi létá a vlhčí dlažbu. Mrazná zima zdá na všem chvít se, z všeho vanout, vším prolínat. A půlkruh nebes, bezcitnou šedí potažený, zří přísně na zem. Tiše, tiše vlá vzduchem jakás zhořklá vůně, bolestně, teskně chladem vane – to duše květin zavražděných, jichž tílka leží bezevládně studeným tenkým drátem spjatá na hrobech mrtvol práchnivících. 76
J. Úprkovi.
My chceme verš, jenž hněvně proklíná, sní, kvete, pláče, maluje a zpívá; my hudbu chcem, jež veršem mluvit zná, sny koloruje, v těla duši vlívá. A chceme dláto, které z kamene vyloudí barvy, sloky, melodii – to Umění X prosté, vznešené jde z žití, žije a se v život vpíjí. Ty usmíváš se asi potají nad šedou theorií v tvůrčí pýše. Nic platno – i Tvé barvy zpívají, a v rytmech všecko hovoří a dýše. 77
Při oslavě Kollárově.
Na marxském hřbitově, tam při zdi, v thuje sněti z večera začne vždy teď slavík píseň pěti; ten šedý pták tam zpívá už roky ze zvyku, vždyť on je pěvcem lásky a ptákem básníků. Na marxském hřbitově, tam při zdi, sněti thují svým černým rouchem hrob básníka zahalují; tam v strouchnivělé rakvi jsou.kosti setlelé, však srdce dosud bije – to srdce z ocele. Den co den slavičí zpěv se rozlívá tou tiší; než srdce slouchá v dál: den co den volat slyší to jméno, kterým zváno kdys bylo životem, s ním potlesk, jásot vniká v hřbitovní těžkou zem. A sladkou předtuchou se srdce pozachvělo: „Snad vyplněno dnes, co snilo jsem a chtělo...!“ Jak hlas kovové struny se vychvěl z hrobu ven: „Tož rcete mi, vy živí, proč rušíte můj sen?“ 78 – Ó pěvče veliký, ty věnce, slávy hřmění, potlesky nadšené a pestrá shromáždění den velký oslavují, jenž ve rodišti Tvém učinil jednu chýžku slovanským Betlémem – „A dál?“ hlas kovový se táže z hrobu přísně. – A vše to holdem jest Tvé nesmrtelné písně, jež jako otcům kdysi, tak nám, tak příštím dnům snů, tužeb nejsvětějších je evangelium – „Dál, dál!“ už nevrle to z hrobu duní znova. – Chováme v paměti ta všecka Tvoje slova – „Nic o mně!“ vzkřikne nyní to srdce rozchvěné, „chci vaše činy, skutky – jen fráse, fráse ne!“ Tu trudno odvětit...Tu mlčet musíme... A hrozně horlící hlas znova zahříme: „Nač tedy plané třesky té slávy jalové? Což moje matka Sláva? Což moji Slávové?“ – Ach, rozdrobeni dál, tak jako za dnů Tvojich, své síly ztrácíme v cizích i vlastních bojích a nadarmo to všecko: Slavie každým dnem se víc a více stává jen bájí, přeludem. 79 A sami nevíme, proč trest ten, čí to vina. Snad kletba odvěká, snad záští Hospodina, a nejvíce je trpko, že nelze tušit dne, kdy všecko to se změní, čas lepší zasvitne. – Teď chví to tesklivě tam z hlubin hrobu, z dola: „Ne kletba, záští ne – proč? – jedna řádka volá vám z mého testamentu, jste stále ve bludu: vždy vlastními jste strůjci svých vlastních osudů. Ó tak bych modlil se, jak modlil jsem se prve: kéž trochu železa do vaší vnikne krve, vy měkcí, duše z vosku, nestálí, vznětliví jak sláma, z které v posled troud zbývá práchnivý. Ó tak bych křičel k vám, jak kdysi, po stokráte, vy, kteří tenkrát jen ze žuly hlavy máte, když s bratry pokrevnými je v půtce srážíte – však nač mé staré rady, nač slova řeči té? Mně zbývá plakat dnes, jak plakával jsem kdysi, když v duše hlubině se k slzám žluč jen mísí – Nač jste mne probudili? Pro kalich svojich muk? Pro moji slávu? Sláva!... Ach, hořký, prázdný zvuk!... Kdys... pravda... přál jsem si své touhy v jednu složit: po letech jedenkrát tak ještě moci ožít... 80 v den splnění svých snění, a tak je v květu zřít – však dnes – ach dnes to není... chci dál zde hluše tlít...“ A srdce z ocele tam dole zmlklo...Thuje ten šedý náhrobek svým listím zahaluje... a ticho leží kolem... a voní noční květ... a malý šedý slavík tam neustává pět... – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Pryč s pósou slavnostní! Nač sypat písek v zrak? Dny slavné došumí, a rádi svléknem’ frak a rukou přejedem’ po spokojeném čele: „Nu, slavnost Kollára se vydařila skvěle!“ A jeho kniha kdes ve skříně hlubinách dál bude ležet zas, dál na ni padat prach – a bude dobře tak: v ní blesků roj je žhavý, jenž v duše by nám bil a pálil naše hlavy. K svým frásím zvonivým se zase vrátíme, jež zatím staly se, jak – ani nevíme, už vzduchem, vínem nám a chlebem každodenním, pít, jíst a dýchat je zas budem’ s zanícením. A když i časem v nás se ozve svědomí, s hrdostí rodičů je skonejšíme my: 81 že pevně stáli jsme na vykázaném místě, a, kam jsme měli jít, že syn tam půjde jistě. Tož v historický teď se vnořme kalendář, čí slavit památku a komu dát zas zář, kde nový proslov vzít, jenž hřměl by vrahům hněvně – – – – – – – – – – – – Ach srdce z ocele, spi dole pevně, pevně! 82
* * *
Na černé sněti před oknem mým se osamělý hnědý lístek kývá; po střechách vleče se plazivý dým a vlhká mlha na ně shora splývá. Den přijde z rána bědný, nevítaný, jak plachý žebrák v líc ti pohlíží – a nepovšimnut, v cosi zadumaný, se k podvečeru do tmy odplíží. To není nuda, jak to jindy bylo, mrazivá zoufalost lehá v duši, v zrak... to slunce se tak nějak vytratilo, a člověk neví, kdy, a neví, jak. 83
Josef II.
To bylo v říjnu. V hrobce kapucínů lamp věčných světla začala se chvíti (byl čas tu půlnoci), a v šerém stínu ty plamínky jak kapky krve svítí. A děs a hrůza, jak jich nepoznali v svém žití nikdy v sarkofazích spící ti, kteří byli císaři a králi – provály mrazem údy práchnivící. Šla hrobkou žena v zabláceném hávě, s frygickou rudou čapkou v rusém vlase, šla štíhlá, pyšná v mladé vzdorné slávě, a ňadra její svěže klenula se. V pravici nesla hlavu zkrvavenou, – ach, rokokový obličej ten bílý! – dlaň majíc světlým vlasem obtočenou, v tom vlasu dosud stopy pudru byly. 84 Z bílého hrdla tenkým teplým tokem na sarkofágy krev teď dopadala – neb žena ta šla volným vážným krokem a hlavou jako kropenkou kol vlála. A hrobky chvěly se. A šla, šla blíže až k mausoleu, jež se do tmy blyští – jak Dolorose skleslé u pat kříže se v rakvi jedno mrtvé srdce tříští.*) – – teď stanula, a hlavu rokokovou ukryla opatrně v řásních šatu, odtrhla jednu desku pískovcovou a rakev pod ní otevřela v chvatu. Tam ležel On... Mír vlídný, nerušený k úsměvu ladil antické ty tahy... A s láskou zahleděl se zrak té ženy na oči přivřené a na obličej drahý... „Mon enfant,“ vzdychla, hladila mu vlasy. Zdvihla mu hlavu. K hrudi si ji vila... Tu řada mrtvých kolem oddychla si, necitelný tupý sen zas snila. *) Rozumí se Marie Terezie, matky to guillotinované Marie Antoinetty. 85
Důvěrné psaní.
Můj hrabě Bukvo, důvěrně Vám píšu: Osoba jistá vyznala nám právě, že Morava se touží vrátit celá pod Naši Milost, slíbíme-li pardon hraběti z Thurnu, pánu z Hoffkirchenu a dvěma jiným. My jsme opatrně a zcela vlídně osobě té řekli, že nutno, by se bez podmínky vzdali milosti Naší všichni vzdorní páni, odbojná města; všechny regimenty, ať v poli, ve zdech, aby rozpustili, My že chcem zatím všecko uvážiti, by nález Náš byl všem jim spravedlivý. Vám ale pravím: vytrhněte nyní s vší brannou mocí, jež Vám k ruce stojí, a vrhněte se honem na Moravu. 86 Hlad, nedostatek peněz, strach též ovšem utiskly silně hříšnou rebellii – vždyť chce mít zdravé už jen čtyři hlavy! My na oko dál budem vyjednávat a čekat s touhou dobrých novin od Vás. Vídeň, 19. novembris 1620. Ferdinandus. 87
Milosrdenství.
(Po 21. červnu 1621.)
Je usmířen hněv Mého Majestátu, ó čistá, svatá Panno Marje cellská, už potřena je zbujnost nepřátelská, a hříšná hrdla odevzdána katu. Krev rebellů ty zemské hříchy smyla před tváří Mou. Však soucit chví Mou duší, že soud je čeká větší a trest tužší, by božská spravedlivost v právu byla. Ó Panno svatá, zde jak křesťan stojím: rci jménem Mým tam Bohu Otci, Synu, ať k prosbě Mé jim odpustí už vinu a neničí je hrozným hněvem Svojím! 88
Vise.
Tak divně truchle bylo moje snění. Na moje oči padlo světlo denní, žlutavé teskné světlo z konce září, však slunce neplálo. A mému zraku se náhle zjevil veliký lán máku, smutečních máků, bledě fialových, stojících bez hnutí. V šíř, dáli kolem kraj plochý byl a makovým kryt polem, květ na květu, a jen květ vedle květu.květu, hladina samý květ. A nikde ruchu. Nic nehnulo se. Ve stojícím vzduchu ležela mdlá a těžká jakás vůně, jíž v životě jsem nikdy neucítil a jíž teď nezapomním. 89 Tu mě chytil úžasný pocit: přestává krev bíti a všemi póry prchá moje žití, tma v hlavě, v očích – jen to pole vidím, tu bledých máků pláni bezútěšnou a padám, padám v ni – v tom jízdou spěšnou v chabnoucích nervech prohřměl život celý, má minulost, jak proud kýs rozkypělý, ty činy, slova, pocity a fase, co žil jsem, trpěl, snil a doufal kdysi – ba, detail každičký. A v nervech křísí se lítost nesmírná: ne toho líto, kde klid byl, štěstí, – ale chvíle tyto, kdy trpěl jsem, ty žel mi opustiti... Ten stesk mi ještě v posled hrdlo stáhnul. A to byl konec. – Kdosi po mně sáhnul mrazivou rukou. Pad’ jsem v květy pole. A v posled zřel jsem kolem sebe dole sta a sta mrtvol. Na hlavě tu hlava. Ty jedny kosti, jiné ještě s těly. Mé zraky vyhasly... už neviděly, zda známí tu... 90
Elegie o umění.
Pochmurně nehybně do šedých mraků vbity ční horské štíty. Vzduch drsný, mrazný tam. Sentimentální květ tam nikde nevidět. A zkvete-li cos tam, paskvilem býti zdá se vší zemské kráse. Slaměný, necitný, bez vůně, bídně žlut květ skrčen v lůně hrud... Ó hory nebeské, já sníval – dávno tomu – o mocném stromu, jenž by tam na vás vzrost a pyšně hledě v dál všem vichrům vzdoroval, a stál tak sám a sám, jen orly vítězící v své hostil kštici a hrdě v údolí a plochý kraj by zřel na směšných vísek běl, 91 na lidstva hemžení, salaše, hejna bravů, jak jedí trávu – a, hory nebeské, když hromem sražen snad přec jen by spad, tu byl by stožárem, na velké pyšné lodi jenž vojevodí a mořem dalekým kams v cizí krajiny své prapor nese otčiny... Oh, hory nebeské, já sníval – dávno tomu o takém stromu... A zatím nahoře, kde ležel mračen tlum, jsem našel paskvil svojim snům. Kleč nízká, zčernalá při zemi jen se plazí, jí vítr hází, skrčená, bojácná, ohebná – dotyk noh ji odhoditi moh. Oh, stožár s praporem... Z těch bídných její snětí se robí hračky dětí, tatrman, koníci – – buržoa haléř dá a doma vykládá je dětem po stole, ty ušpiněnou rukou v zem jimi tlukou... 92
Improvisace.
Vy k světlu chcete a já k slunci toužím, Vy pozdravíte slokou jásavou tu vytouženou metu, neb vlídný Osud vždy vám dovolí je uchopiti rukou a přenést, kam si žádá duše vaše. Ty slunce moje, nekonečný ohni, planoucí v nekonečnu a nedostupnu! Syn prachu zvedá k tobě mdlé své ruce. Mám na rtech kletbu pro své velké touhy, s úsměškem trpkým měřím svoje síly a přec tě miluji, ty slunce moje, daleké ty slunce, tam v nedostupném nekonečnu! Tu hrdost mám však, že miluji jen tebe, ty slunce moje! 93 Ať jiní mají louč blikající, vonnou voskovici, či pochodeň, jež pryskyřicí páchne, ať dovolí jim Osud je chápat rukou a při jich svitu sedět v teplé jizbě a šosatět a stárnout, plést punčochy a vypravovat bajky zvědavým dětem – já letěl k tobě, k věčnému ohni, k životu, zmaru! V zžíravém posměchu nad svojí touhou, nad svojí silou já zahynu – však miloval jsem tebe, ty slunce moje, daleké ty slunce tam v nedostupném nekonečnu! 94
Valerius Asiaticus.
Můj bratře, bratře můj, přes celá moře věků, přes stínů propasti v hloub modré minulosti vztahuji ruku k tobě! V Tacitu pochmurném já našel dnes tvé jméno, tvůj život, tvoji smrt – na jedné všechno stránce; a přec v těch málo slovech soucitem do dnes zní ta velká duše z kovu, jež psala to, jak duše má, jež zvlněná a bouřná tím mrtvým mořem pluje. Tam v Římě hnijícím tys miloval své stromy. Zeď bílá, vysoká, ten svět tvůj zavírala, svět čistý, plný vůně. A pijan Claudius a děvka Messalina, a chátra prodajná a libertinů rota – to bylo venku, venku... 95 Zde světlo zelené, trav výdechy a barvy třpytivých květů, šum těch rozložitých snětí klid smiřující lily v tvou duši, ve trávě když lehával jsi na znak a snětmi díval se ku modré klenbě vzhůru, k té věčné, modré klenbě, a viděl minulost a zotročilý dnešek i příští neslibné a marnost toho všeho, co zve se tady člověk... Však sněti vztažené přes hradbu mlčenlivou, na cestu prachovou stín klidný vrhající, ty lákaly tak do vnitř... A jela stínem jich v svém voze Messalina. A v její nervosní a rozvášněnou duši pad’ klid a šum a barvy. A touha zžíravá jí chvěla každým nervem: tam za zdí klidno tak, tam plno barev, vůně, a z těchto starých stromů pel dýše čistoty – pel čistoty! a v Římě! – hoj, jak by chvěla se ta stará, cudná těla vrásčitých laurů, sosen, 96 a květy panenské by vypoulily očka – a vše by dýchalo svou zadrženou sílu v obrovské, šumné echo při její orgii!... Tvůj ortel, bratře, vyřknut. Tvůj předek některý prý obrazu se rouhal Caesara. Zemřít nutno. Již lázeň vyhřáta, kde otevře ti žíly hoch, otrok oddaný. Již hranice se staví, jež ztráví tělo tvoje... Pozíral’s naposled na milované stromy. Vál vítr z půlnoci, a listí jich se chvělo a bleskotalo v slunci. Tu hlavou šlehlo ti, že plamen větrem hnaný, ničící tělo tvé, k těm snětím šlehat bude a pálit ratolesti, že kouře chuchvaly a zápach tvojich kostí poletí kšticí jím, že v čistých listech chytne se černavý háv smrti – i svolal’s otroky a kázal’s postaviti tu hranici dál od nich... 97 Hoch čekal, vstoupil’s klidně do lůna teplé lázně... Můj bratře, bratře můj, přes celá moře věků přes stínů propasti v hloub modré minulosti vztahuji ruku k tobě! 98
Časová melodie.*)
Hlubokou nocí uháním na saních rozlehlou nivou, mám koně s leskem havraním a dlouhou vlající hřívou. Koni můj, děsíš se? Ze tmy, hle, jaké to divoké vytí! Podlité krví oči zlé jak se k nám ze všech stran řítí! Kde jen ti vlci celý čas po našich vlastech se kryjí! Je ticho... jedeš sám... a v ráz kol tebe soptí a vyjí! *) Popsaná příhoda stala se mi v českých vlastech v zimě r. 1894–95. Do té doby jsem myslil, že vlci v Čechách vymřeli. Téhož náhledu zdá se, je do dnes ještě slovutný přírodozpytec, p. Em. ryt. z Čenkova; vytkl mi aspoň v odborném listě, že moji vlci nemohou být vlky českými, že prý jsou spíše německými (lupi germanici), týmiž, které již v r. 1844 viděl Heine v krajích německých. Jest mi konečně lhostejno, kam slovutný učenec mé vlky zařadí, jen když mi přizná, že to vlci byli. 99 A je to rámus, zuření a zubů cvakot a štvaní! I psi tím v dálných vsích vzbuzeni též soptí – proč nevědí ani. Vraníku, dobrý koni můj, jen dál leť k předu a k předu! Nevím, zda živ stihnu ten cíl svůj, mně stačí, že jedu, že jedu. A střelme chvilkou si v rotu tu vlčí tak maně, bez všeho účele – ji to jen rozjitří a neumlčí, však jede se to pak vesele! 100
Julian Apostata.
Zakrslá tráva sluncem v hnědo sprahlá se krčí spoře v žlutém moři písku jak plachá stopa kroků bezmocné zde přírody tvůrčí. V ohromný oblouk nebe rozpjato je nad pouští mlčící... A v dáli Eufrat své siné vody valí beze hluku jak řeka smrti. Sem zahnalo v kraj posupný a mrtvý, jenž vzdorem dýše k všemu, co je živo, jej, jenž plál vzdorem ke všemu, co žilo, tajemné Fatum. A v klínu písku kdesi tady leží s krvavým bokem, se zaťatou pěstí a pohledem, v němž stuhly blesky hněvu v poslední chvíli, 101 kdy Galilejský na hruď jeho vložil svou hřebem kdysi proraženou nohu a zbodenýma rukama chtěl k ňadrům vinouti lidstvo... A přes hrob jeho přešli žární dnové, hvězdnaté noci, vichry, deště, sněhy, dny, léta, věky, národy a vojska s vozy a koni. On ve svém vzdoru nepohnul se ani. A nehnul se, když na kopytech hřebců barbarů hrubých roznášen byl světem prach jeho říše. S krvavým bokem, se zaťatou pěstí a pohledem, v němž stuhly hněvů blesky v poslední chvíli, tich jsa ve svém vzdoru čekal a čekal... Vstaň, Juliane, přehoď přes své plece plášť purpurový, vpleť do hustých vlasů si svěží vavřín, dej si zapět hymnu vítězství, slávy! Vstaň k triumfu, pěsť otevř spjatou vztekem a čechrej mírně hustou svoji bradu, jak dělával’s to v dobách dobrých nálad – den tvůj je tady! 102 Čas, pouhý čas, ten pojem bez obsahu, to prázdno, které ruší každou hmotu i myšlénku – on dobojoval boj ten, kde ty jsi padl. Vstaň, Juliane! Kde je Galilejský? Kde jeho voje? Síla? Vyznavači? Vstaň, dívej se, dnes netřeba ti meče, traktátů, brožur! Ovčinců dvéře všude otevřeny a ovce venku, dobré, milé ovce, už nechce se jim zpátky v temné stáje k bděním a postům. A hrozby pastevců a lákání jich je směšně marným; dobré, milé ovce peklem a čerty s tajným smíchem straší jehňátka bílá. A v nebe nevěří už dobré ovce, a milejší jim slunný den je tady, než celá věčnost jednou mezi sedmi andělů kůry. Vstaň, Juliane, pastevci ti zdají se dětmi být tvých Antiochiejských: líc rudá, hladká, laloch třesoucí se a velká břicha! 103 A dogmat suchých houfy ve svých mozcích a liter prázdných řady na jazyku – v železné černé řadě oni stojí – vstaň, zasměješ se! A vůdce jejich? Kde je Galilejský? Tvých bohů otec, Chronos, Juliane, šedivý, hluchý, mlčenlivý stařec směje se pyšně. Svět dobyl Kristus, ale podal lidstvu jen askesi a mdlobu odříkání a místo štěstí jenom plachou naděj na život příští. Těl miliony schvátil bílou rukou a nes je výš a výš kams v modro nebes, však zemdlela přec jednou ruka jeho tou strašnou tíhou. Znavená, chvějná pustila je dolů... I přiskočili pastevci ti bdělí a naplnili těly ovčince své a vládli jimi. Tu Galilejský schýliv bledou hlavu vzal do ruky svou třtinu polámanou, žal v duši, hoře ve sklamaném oku, odcházel v dálku 104 a rozplynul se jako ranní oblak. Je pryč, je pryč. Je z něho jenom jméno a z jeho říše ovčinců pár hluchých – vstaň, Juliane! Pruh zlatý věští nové žhavé slunce. To, o němž snil Jsi. K čemu je nám boha? Vstaň, starý řetěz padá s duší našich – Ty zvítězil Jsi! Tvůj den je tady, vyjdi ze své pouště! Vstaň, filosofe, zapomeň, co bylo! Vstaň, trůn tvůj zvrácen, říše rozmetena – však bratry najdeš! 105
Nero.
(Můj dojem z Tacita.)
Hubený katechet vždy šňupec maje v prstech zrak asketicky nořil v plochu stropu s přísností soudce soukaje z rtů rychle: „Vývrhel lidstva, pekel syn a tyran...“ Profesor dějin, jenž rád koketoval s Darwinem, theorií dědičnosti, užíval fráse: „Šílenec, jenž oct’ se k neštěstí lidstva na despotském trůně...“ Buržoů děti ssají ze slov živých a z tenkých knížek ctnostných paedagogů ten přísný ortel, dál jej papouškují s nebeským klidem, prostotou všech hlupců. A ty tak stojíš, zasmušilý stíne, v nachové toze ve žlutavém přítmí, a v líc ti stříká pídimužů slina, a na tvé vlasy věky sypou bláto; 106 praděde Baudelairův, dekadente umdlené doby, jež tvou byla klecí, jak upoutaný kondor v tlumu dětí, nepohneš hlavou, nepotřeseš křídlem. Profanní luza! Stín tvůj dnes jí zhrdá, jak zhrdals ty jí v květu svojí síly, nervósní duše, otrávená spleenem, vždy žíznivá a stále přesycená. Tvůj zlatý trůn stál na ramenech rabů, nevěstek, lichotníků, udavačů – tys kopal nohou do těch podlých lebek a otroků rty jen ti děkovaly. Caesara purpur, jenž tvé verše dusil, arenou vlek’ jsi v sboru drzých mimů, orgií, hospod potřisňoval kalem – a šťastné lidstvo líbalo lem jeho. Kde bylo co, jež hodno bylo žití? Kam upnout všechny velké vášně duše? – A křídla neužitá umrtvěla, a vášně vyvřely jen v prázdný prostor. Snad tenkrát, když jsi nad Homerem dumal: Jak hořela as kdysi Troja svatá? Když pod rudou pak rozjitřenou nocí Řím svíjel se a kroutil ve plamenech, 107 snad tenkrát vyhřměl k tonům zlaté lyry zvířený duch tvůj největší svou odu pod hrozným nebem, vzteklému v líc ohni – kdo slyšel ji, kde její melodie? Divoký vítr roztrhal ji v kusy a házel v dým a zanes’ v dálné moře, v diskretní temno, v černé stromy lesů a v oblaky, ty vlny nekonečna. Praděde Baudelairův, ve kampanské sluji meč otevřel tvé choré duši dvéře v znuděné hrudi. Ona rozhlédla se po všem, co bylo; ona vzpomínala, co býti mohlo: „Umělec tu zmírá“, rty zasténaly do hluchého ticha – a teplým pláštěm krve zahalena chvějíc se steskem, duše rychle vyšla. 108
Vise.
(Ravachol, Vaillant, Henry,)
Už přešly věky... Popel našich kostí je dávno po všech koutech rozvát větrem, a naše chtění, činy, jména, soudy jsou necitelným zvukem, prázdným mythem ve vodách minulosti. Života nové vření v nových formách po nových cestách k novým duje cílům. A mrtvé vody minulosti leží v liniích horizontu v modré dáli strnule, zasmušile. V nich není míry prostoru; v nich není vzdálenost času; velká Spravedlnost, jež vyštvána vždy od příbytků živých, jak psanec prchla v tuto mrtvou říši a vládne klidným vodám. 109 Ke křížům, hranicím, ke špalkům popraviště, kde vražděna kdys idea, své rámě kříž vztáhl z Golgaty a druhým žehnaje dotk’ se guillotin dvou šedých, pařížské, montbrisonské... 110
Časová elegie.
Proč vřeš a biješ, moje krvi?... To víno z minulého roku, jež uzamčeno v klínu země v dužinách okovaných sudů – to bouří vždy a zakalí se a bije v stěny věznic svojich, když nahoře pod března teplem na osluněném svahu vinic vyhání réva mladé lístky a drobné úponky své vzpíná jak filigránské prsty, toužíc se zachytit a povznést, vzhoupnout... Proč vřeš a bouříš, moje krvi? Nač touhy března, snaha k slunci, nač zahořklý stesk nad vězením? Kam chtěla bys nést svoji sílu? Co děje se kde?... Kvetou bezy, 111 jichž vůně určena je blažit nos šosáka, a užitečný v zahradách salát, špargl bují, psí víno krášlí ploty zahrad rozšafných lidí... – tiše, krvi, ty’s zmátla se. Kvas dále klidně a budeš také za pár roků solidním, čistým, rudým vínem, a mnohý rozšafný muž jistě rád uvidí tě na svém stole, kde bude vonět bez, a v míse kde trůnit salát, bledý špargl kde líně bude ležet v másle – nuž, víno moje, kvas mi tiše pro blaho svojí budoucnosti! 112 OBSAH ***9 Koncem února10 Jar. Vrchlickému v r. 1893. (K čtyřicátým narozeninám)14 Pohádka16 Psáno na jaře20 ***21 ***22 Opuštěná větev. (Čechové vídeňští)23 Fragment24 Rada rodícímu se spolku literátů českých28 List M. A.Šimáčkovi31 Boží vůle. (Z R. Dehmela)38 Dvě matky. I. Matka Husova39 II. Matka Žižkova43 Dvě sloky49 ***50 Spirála51 Determinismus58 [113] V nemoci59 Napoleon61 Moderní. (Improvisace)65 La bête humaine67 Památce Nerudově71 Zimní kosmická píseň74 Na dušičky76 J. Úprkovi77 Při oslavě Kollárově78 ***83 Josef II.84 Důvěrné psaní86 Milosrdenství. (Po 21. červnu 1621.)88 Vise89 Elegie o umění91 Improvisace93 Valerius Asiaticus95 Časová melodie99 Julian Apostata101 Nero. (Můj dojem z Tacita)106 Vise. (Ravachol, Vaillant, Henry)109 Časová elegie111
E: tb; 2004 [114]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Kabinetní knihovna; Šimáček, František
(Kabinetní knihovna. Svazek LXXXIX. Knihtiskárna F. Šimáček nakladatelé)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 115