Na marxském hřbitově, tam při zdi, v thuje sněti
z večera začne vždy teď slavík píseň pěti;
ten šedý pták tam zpívá už roky ze zvyku,
vždyť on je pěvcem lásky a ptákem básníků.
Na marxském hřbitově, tam při zdi, sněti thují
svým černým rouchem hrob básníka zahalují;
tam v strouchnivělé rakvi jsou.kosti setlelé,
však srdce dosud bije – to srdce z ocele.
Den co den slavičí zpěv se rozlívá tou tiší;
než srdce slouchá v dál: den co den volat slyší
to jméno, kterým zváno kdys bylo životem,
s ním potlesk, jásot vniká v hřbitovní těžkou zem.
A sladkou předtuchou se srdce pozachvělo:
„Snad vyplněno dnes, co snilo jsem a chtělo...!“
Jak hlas kovové struny se vychvěl z hrobu ven:
„Tož rcete mi, vy živí, proč rušíte můj sen?“
– Ó pěvče veliký, ty věnce, slávy hřmění,
potlesky nadšené a pestrá shromáždění
den velký oslavují, jenž ve rodišti Tvém
učinil jednu chýžku slovanským Betlémem –
„A dál?“ hlas kovový se táže z hrobu přísně.
– A vše to holdem jest Tvé nesmrtelné písně,
jež jako otcům kdysi, tak nám, tak příštím dnům
snů, tužeb nejsvětějších je evangelium –
„Dál, dál!“ už nevrle to z hrobu duní znova.
– Chováme v paměti ta všecka Tvoje slova –
„Nic o mně!“ vzkřikne nyní to srdce rozchvěné,
„chci vaše činy, skutky – jen fráse, fráse ne!“
Tu trudno odvětit...Tu mlčet musíme...
A hrozně horlící hlas znova zahříme:
„Nač tedy plané třesky té slávy jalové?
Což moje matka Sláva? Což moji Slávové?“
– Ach, rozdrobeni dál, tak jako za dnů Tvojich,
své síly ztrácíme v cizích i vlastních bojích
a nadarmo to všecko: Slavie každým dnem
se víc a více stává jen bájí, přeludem.
A sami nevíme, proč trest ten, čí to vina.
Snad kletba odvěká, snad záští Hospodina,
a nejvíce je trpko, že nelze tušit dne,
kdy všecko to se změní, čas lepší zasvitne. –
Teď chví to tesklivě tam z hlubin hrobu, z dola:
„Ne kletba, záští ne – proč? – jedna řádka volá
vám z mého testamentu, jste stále ve bludu:
vždy vlastními jste strůjci svých vlastních osudů.
Ó tak bych modlil se, jak modlil jsem se prve:
kéž trochu železa do vaší vnikne krve,
vy měkcí, duše z vosku, nestálí, vznětliví
jak sláma, z které v posled troud zbývá práchnivý.
Ó tak bych křičel k vám, jak kdysi, po stokráte,
vy, kteří tenkrát jen ze žuly hlavy máte,
když s bratry pokrevnými je v půtce srážíte –
však nač mé staré rady, nač slova řeči té?
Mně zbývá plakat dnes, jak plakával jsem kdysi,
když v duše hlubině se k slzám žluč jen mísí –
Nač jste mne probudili? Pro kalich svojich muk?
Pro moji slávu? Sláva!... Ach, hořký, prázdný zvuk!...
Kdys... pravda... přál jsem si své touhy v jednu složit:
po letech jedenkrát tak ještě moci ožít...
v den splnění svých snění, a tak je v květu zřít –
však dnes – ach dnes to není... chci dál zde hluše tlít...“
A srdce z ocele tam dole zmlklo...Thuje
ten šedý náhrobek svým listím zahaluje...
a ticho leží kolem... a voní noční květ...
a malý šedý slavík tam neustává pět...
Pryč s pósou slavnostní! Nač sypat písek v zrak?
Dny slavné došumí, a rádi svléknem’ frak
a rukou přejedem’ po spokojeném čele:
„Nu, slavnost Kollára se vydařila skvěle!“
A jeho kniha kdes ve skříně hlubinách
dál bude ležet zas, dál na ni padat prach –
a bude dobře tak: v ní blesků roj je žhavý,
jenž v duše by nám bil a pálil naše hlavy.
K svým frásím zvonivým se zase vrátíme,
jež zatím staly se, jak – ani nevíme,
už vzduchem, vínem nám a chlebem každodenním,
pít, jíst a dýchat je zas budem’ s zanícením.
A když i časem v nás se ozve svědomí,
s hrdostí rodičů je skonejšíme my:
že pevně stáli jsme na vykázaném místě,
a, kam jsme měli jít, že syn tam půjde jistě.
Tož v historický teď se vnořme kalendář,
čí slavit památku a komu dát zas zář,
kde nový proslov vzít, jenž hřměl by vrahům hněvně –
Ach srdce z ocele, spi dole pevně, pevně!