NA BÍLÉ HOŘE V NOCI K 9. LISTOPADU 1620.
Noc byla tichá. Nebe zatažené,
jen místy bílé hvězdy hořely.
Na zemi lehkým mrazem poprášené
v své zmrzlé krvi zbití leželi.
Vzdech... sopot... časem přitlumené steny...
A zase ticho... V daleku vyl pes...
Nějaké vsi jsou vzadu zapáleny,
plam zmítá se a dým jde do nebes...
V táboře vítězů též ohně planou,
zář jejich tančí stanům po plátně,
kdož nějakou byl v boji stižen ranou,
zde vyhřívá se. Druzi udatně
z korbelů pijí, v kostky hrají, pějí
chraplavě domoviny svojí zpěv...
Jak černé stíny stráže přecházejí.
Ve vzduchu vlá a šumí korouhev.
171
A officéři říšské soldatesky
ve stanech připíjejí císaři:
začátek dneska vydařil se hezky,
ať se i konec jemu vydaří.
A officéři bavorského voje
ve stanech klečí. Klečí vévoda:
Buď sláva Bohu! Chrání děti svoje
a kacířům své ruky nepodá...
Noc míjí... Po kolena vykasaná
po stuhlé krvi v smělé odvaze
Smrt ubírá se s prvním svitem rána
pro nejbližší svůj tribut ku Praze...
172