Už mají ho. Ten tvrdý pikhart skrýval
se jako liška po lesích a skalách,
kořínky jedl, s medvědy se dělil
o med včel lesních a nic neměl s sebou,
než kacířskou tu bibli jejich. Nyní
na dvoře rychty zarputile stojí,
zří k zemi sotva naslouchaje slovům,
jež otec Xaver z řádu Ježíšova
v hloub duše jeho zapustiti touží.
A předůtklivě bije otec Xaver
blud duše jeho, hrozí smrtí časnou
i věčným trápením, jež plodem budou
kacířství jeho, vábí také slastmi,
jež v ráji schystány jsou věrným církve
a v posled káže, by se odřek bludů,
zpovědí ihned ulehčil své duši
a pod jedinou tělo páně přijal.
Však hlavou kroutí pikhart zarputilý.
Na zídce studně sedí voják Španěl,
rejtharů leutnant, jezdeckou svou hůlkou
o botu tepe, pozorně se dívá
na kacíře a otce jezovitu
a z posunků a tváří dohaduje
se stavu dohody a domlouvání.
Vojáků hlouček nakupil se kolem
a zajímá je knězova řeč stejně,
jak vzdor a tvrdošíjnost kacířova.
I jme se znovu mluvit do kacíře
horlivý otec. Mluví mile, prosí,
ba, slibuje i jmění toho světa –
leč kacíř tvrdošíjný ještě nechce.
Seskočil s zídky leutnant. Trpělivost
mu došla asi. Ostruhami řinče
přistoupí k otci, vysvětlit si dává
v své rodné řečí, proč se pikhart vzpírá.
Vyslechne, potřás hlavou, bere z pasu
pistoli lesklou, natáh ji a drží
před zrakem kacířovým. Otec Xaver
domlouvá znovu, vyhrožuje, láká.
A pikhart mlčí. Leutnant od rejtharů
cos praví otci. Ten se zdráhá chvíli
a potom křižuje se, bere z tašky
hostie plátek. Na zem hodil leutnant
svůj klobouk s perem, hostii vzal knězi
a na hlaveň ji klade střelné zbraně.
Teď otevř ústa! vykřik jeden rejthar.
Pod jednou přijmeš tělo Páně, cháme!
se směje jiný. Hrůza rozšířila
pikhartu oči. Pootevřel ústa.
A rána třeskla. Jako podťat padl.
A lotras přijal přece pod obojí,
má krev i tělo! zaklel třetí voják.
A otec Xaver zašept vlídně: Amen!