KORUNOVACE VILÉMA PODMANITELE.
(1066.)
Je ticho po Londýně. Král v středu hrabat svých
je na mši v katedrale. Jsou všichni v brněních,
a vojsko před kostelem je všechno v železe,
neb vzali tuto zemi jen právem vítěze.
Kněz arcibiskup pěje a pějí klerici,
čtou z Písma, kropí, klátí pak kaditelnicí,
a král, jenž převyšuje svou hlavou čeleď vši,
stisk zuby v marné nudě a poslouchá tu mši.
A venku leží slunce. Lid stojí před domy
a hrůz a útrap války má živé vědomí:
přepadů, ohňů, hladu a moru, nemocí
a zraků vytřeštěných do dne a do noci.
A nyní korunován je v chrámě nový král,
je pravda: přepadem jen a mečem zemi vzal,
a cizí řeč mu naše, nám cizí jeho lid,
však křesťanem je přece, a krále nutno mít.
134
Tak z bědných upomínek a plachých nadějí
a z tepla slunečního se city vzbouzejí
a plní hruď i duši a táhnou k jazyku –
lid místy „Sláva králi!“ se dává do křiku.
A pokřik roste, roste a letí ulicí
a vpadne v katedralu, kde pějí klerici –
tu hrabata, meč v pěsti, se ženou z chrámu ven,
do zdvižených ruk bijí a tepou do temen.
A vojsko, v jehož krvi var boje dosud vře,
v tom křiku vzpouru tuší i metá pochodně
do jizeb domů. V mžiku jde oheň z krovů střech,
a brzy celý Londýn tu stojí v plamenech.
Dým halí nebe, slunce. Den zčervenal a zhust.
Do chrámu požár svítí. A celý chrám je pust,
kněz arcibiskup jen tu a jeho klerici,
jak listoví se chvějí, děs mají na líci.
A Vilém král tu stojí. Jen stáhl obrví,
i jeho duše v nitru se tetelí a chví,
neb neví, co se děje, proč plamen ten a křik,
a co mu přinést může už příští okamžik.
135
Však na korunu čeká. A čekal by tak dál,
i kdyby lid se s noži a klacky ve chrám vdral,
a ví, že by se nehnul, byť lid jej ubit chtěl,
on, který ve všech bojích si rovna nenašel.
136