Za zimy, kdy táh severák
a hradem skuče zpíval,
pil rytíř, až měl sklený zrak
a tím se v prázdno díval.
A bludné myšlenky mu šly
tou těžkou hlavou jeho...
Na život myslil, na čas zlý
a marnost světa všeho.
Co dělat? Kupcům zboží brát
jak v starém lepším času?
Pan císař tu a vezme hrad
a duše letí k ďasu!
A pře své s mečem v pěsti vést,
už také nelze více –
pan císař má přec tvrdší pěst
a staví šibenice...
Noc přešla, den se v mlhách chvěl,
pan rytíř pozdě procit,
mdlo v očích, v hlavě šero měl
a v duši žluči pocit.
Jak ďáblův chodil tovaryš,
tu hrad byl tich jak pěna
a kde kdo byl, ten hledal skrýš,
i čeleď, děti, žena.
On v zimní kraj zří, na lesy,
vše leží mrtvě, hluše,
on stokrát denně řekne si:
čas, hledat spásy duše.
Den za dnem v mlhách kamsi táh,
žádný mu klidu nedal,
večer co večer k číši sáh
a pokoje v ní hledal...
Sníh roztál. Zima přestala,
stráň plna kvítí byla,
po modrém nebi plovala
oblaka zářná bílá.
Plovala v dálku v cizí svět –
zahleděl se k nim chvíli,
a náhle chtělo se mu jet
k jakémukoli cíli.
Tu posly s nahým mečem slal
pan císař celou zemí,
rytíře, pány k sobě zval
se všemi čeleděmi,
by táhli s Krista praporem
v daleké konce světa
a očistili svatou zem
od šelmy Mahometa. –
Pan rytíř vydych. Na plášť kříž,
meč brousit, čistit zbroji –
A jede radostně z hradu již
za spásou duše svojí...