Chalif Saladin byl kdysi v tísni,
peněz potřeboval slavný vládce.
Řekli mu, že v Damašku Žid jeden
má jich více, než lze potřebovat.
Zavolal si Žida slavný chalif
a děl vlídně promlouvaje k němu:
Hle, vy Židé, tolik knih je u vás,
vaši mistři písem všecko vědí,
pověz ty mi dle moudrosti vaší,
která z věr všech nejlepší je víra?
– Saladin chtěl takto lapit Žida:
řekne-li, že židovská to jejich,
odpovím mu: urazil jsi moji –
a dám pokutu si zaplatiti.
Řekne-li, že křesťanská či moje,
zeptám se ho, proč že nepřestoupil
k víře Mohameda nebo Krista –
a dám pokutu si zaplatiti.
V každém případě jej tedy ztrestám
tučnou pokutou a přidám důtku. –
Vyslech otázku tu starý Hebrej,
zamyslil se hluboce a řekl:
Mocný vládče, pravda, v našich knihách
mnoho psáno je, však přec ne všecko.
Mistři písem našich leccos vědí,
všecko však ví jen ten Vševidoucí,
který zemí, nebem věčně vládne,
všecko vidí, přehlíží a přečká
časy, národy a vládce říší.
Jmena nemá, nikdo nevidí ho
a je všude... Co já vědět mohu?
Příběh povím tobě. Milostivě
vyslechnout rač starce povídálka.
Otec jeden kdesi měl tři syny
a měl rád je všechny rovnou láskou,
měl pak prsten, vzácný drahý prsten
s drahokamem, jakých málo v světě.
Prsten ten byl touhou všech tří synů,
každý chtěl jej míti, každý prosil,
aby jemu v dědictví byl vpočten.
Otec zavolal si klenotníka:
Prsteny dva udělej mi, mistře,
na vlas stejné, na vlas takto vzácné,
jak je tenhle, jejž na prstě nesu.
A když mistr prsteny byl přines,
tak se shodovaly jeden s druhým,
že jen oči otce mohly poznat,
který byl z nich jediný a první.
Na to pozval nejstaršího otec,
dal mu prsten jeden žádaje ho,
aby bratřím slůvka o tom neřek
a jim žal a lítost nepůsobil.
Potom syna druhého si pozval,
dal mu prsten druhý snažně prose,
aby dar ten před bratřími tajil.
Tak i třetímu dal prsten třetí.
Otec zemřel. Syni rozešli se,
každý měl svůj prsten, každý mínil,
že to prsten jediný a pravý –
a tak je to s vírou, mocný vládče.
Ty svůj prsten neseš spokojeně,
já svůj zase, křesťan má pak třetí –
a jen Otec v nebesích, jenž dal je,
jedině ví, komu dal ten pravý. –
Zadumal se nad povídkou chalif,
pokýv hlavou, pohladil si bradu:
V dům svůj odejdi teď, bratře, v míru
a nos bez závady prsten otcův.