Co pamatují stařeny, je víc,
než mladých rozumů zná na tisíc.
Kdys – tak mi řekla bába v důvěře –
prý měli na Slovanech v klášteře
tak starý obraz, že byl černý zcela.
Mnich, umělec, jenž um svůj nebi vzdal,
jej myl a cídil mastmi, oleji
a modlil se, by Bůh mu požehnával,
až figury a dějstvo rozeznal
a vše to zmladil, zbarvil jasněji;
pak zbožně dán byl obraz do kostela.
Tam na oltáři postranním vždy stával,
a každý, kdo jej zřel, byl udiven.
Lamp, voskovic když jas naň svítil zbystra,
div nehýbal se obraz oživen,
neb znamenitý byl to výtvor mistra,
ač neznámého jménem svým i rodem.
Z dvou desk se skládal obraz; na obou
byl vymalován závěs nachový
nad skvostným trůnem v bílém sloupoví,
jsa zdoben zlatých sluncí podobou,
a drahý koberec se pestřil spodem.
A na každém tom trůně skvěl se týž
muž mohutné a lepé postavy;
lví témě neslo koruny své tíž
tak ladně, že zřel každý: této skráni
Bůh vyvolenství dal ku kralování.
Háv zlatotkaný splýval od hlavy
až k patám; v ruce pergaménu svitek
byl pokryt hebrejskými značkami,
i bylo znát, že nad zisk, nad požitek,
nad světskou slávu tyto zraky tmavé,
tak zářné pod stinnými řasami,
žhou po stopách, jež k moudrosti jdou pravé
a k zvěstem věčným. Byl to Šalomoun,
král Bohu nejbližší, jejž znala zem.
Však jaký divný kolem něho sněm!
Hle, kočky různých plemen, různých roun:
tu s bílou, dlouhou srstí vlnitou,
tu s pestrou, trojbarevně skvrnitou
či s mourovatou, ryšavou neb jinou,
i ďáslovitě černou kožešinou;
a všecky, v půlkruh dvojí seřazeny,
kol stály zpříma na nožkách svých zadních.
Ty, na levé jež desce zobrazeny,
vzhled měly důstojnosti pánů radních
a rozvážlivě naslouchat se zdály
k nim s výše trůnu mluvícímu králi.
Jim ze všech očí, zelených i žlutých,
plál učelivý duch a vážný klid;
král mudrc zřejmě vzbudil hlubší cit
v těch duších koček dojmem proniknutých.
A každá opatrně držela
v své přední tlapce štíhlou, bílou svíci,
jež klidně jako hvězda hořela,
kol šíříc záři šero zjasňující.
Však běda, na pravé co desce vidno!
Tam kočky zběsilé, až věru stydno,
jak úloh svých se nabaživší herci,
své svíce rozházely po koberci,
kdež o všech čtyrech tlapkách, po zvířecku
se daly v hon jak smečka divoká,
jež rozježená, vzteklá, zlooká
svou vážnost rázem zapomněla všecku;
ta v skoku, ta se plížíc po břiše,
ta téměř jiskříc v černém kožiše,
ať bílá, šedá, rusá, každá stejně
zas byla kočkou v kočičím tom hejně,
jen chtivě střáhnouc, aby v drápy již
svou kořist polapila ubohou,
neb vězte: mezi rotu čtyrnohou
sem chuděrka ta zabloudila, – myš!
I trnul na trůně král Šalomoun,
jak kdyby anděl zahřměl na pozoun,
den soudný hlásaje. Stál bezobranně,
a na zem padl svitek z jeho dlaně.
Jak před hádankou před tím obrazem
pak hloubávali světští ba i mniši.
Ten výjev – čeho měl být důkazem?
Co chtěl as malíř kočkami a myší?
Tož v knihách, v starých listech pátrali,
vždy o své výklady se hádali,
ký význam přiřknout srstnatým těm honcům,
i nemohli s tím dojít k žádným koncům.
Hlav lámání tu marno. Míjel čas,
a byl by smysl malby drahocenné
snad v tajemství a temnu na vždy zhas’,
jak ony svíce bujně rozházené;
byl by se ztratil jako v písku kapka.
Až k zpovědníku přišla vetchá babka,
jíž sen prý zjevil, jaký jest to příklad,
i dala mnichům k staré malbě výklad:
„Ten obraz mluví! Také u lidí
jak u těch koček se to uvidí,
že moudrost, učenost a pravda svatá
je krotí, učí sloužit osvětě;
jsou dobři, nevinni jak nemluvňata, –
však na čas! Tak již bývá na světě!
Jen pustit mezi ně k zlu pokušení,
jen dát jim chutnou vnadu ku zhřešení,
jak oněm kočkám když se kmitla myš:
hned příroda se ozve v Adamovi,
hned hejno lidské špatným pudům hoví
a v člověku má dravec výhru již!
Hned z chranných andělů jsou Satani
a z lidí zvěř a z bratrů katani,
hned po dobru a po osvětě šlapou
a lup svůj loví zkrvácenou tlapou
jak kočky myš, jen pod lidskou že rouškou.
Ba, život velkou od Boha je zkouškou!“
To řekla bába. Uvážili mniši,
že svatý není příklad o té myši,
ba malbu tu, byť pěknou docela,
žeť přec jen lépe vzíti z kostela.
A bába šeptala mi v důvěře,
že po dnes je snad skryta v klášteře.
Co pamatují stařeny, je víc,
než mladých rozumů ví na tisíc!