Tak zdálo se mu: Kráčel městem Římem
a veliký byl, že se nebes klenby
dotýkal hlavou, s níž jak druhé slunce
koruna trojí svítila a plála.
A dole viděl celý okrsk světa,
císařství římské, království a města
a viděl vládce jejich, kterak na tvář
klesají v bázni před pohledem jeho.
I prochvěl pocit hrdosti a slávy
útrobím jeho, sepjal bílé ruce,
zrak pozdvih k nebi, modlil se a řekl:
– Jak v arše tvé hůl vedle desatera
tak leží nyní v hrudi papežově
moc zničení a milost odpuštění.
Tak spravujeme odkaz Petrův, Pane,
že nepatrná hřivna rybářova
na poklad vzrostla, který nerozmetá
ni síla lidská ani zloba času.
A skála tvá teď teprv pevně stojí,
že brány pekelné jí nepřemohou.
A za tu milost děkuji ti, Kriste,
že slávou svou jsem oslavit směl tebe,
že mně je dáno, abych spatřit mohl,
jak věrně tvá se vyplnila slova
o jednom ovčinci a jednom strážci,
a za to štěstí děkuji ti, Kriste,
že první oporou jsem trůnu tvého! –
A na to k svému paláci se vracel
a zem duněla pod kročeji jeho
a chvěla se, až paláce a domy
se v základech svých mocně otřásaly.
A došel k basilice lateranské,
kostelů máti, v jejímž klínu leží
dvé lebek svatých knížat apoštolských,
a basilika začala se chvíti
pod hřměním kroků jeho, těla sloupů
se potácela, krov, jenž jimi nesen,
se šinul k zemi. Krev mu stydne v žilách
i spěchá, aby zachytil ty sloupy
Samsona silou – ale čím víc spěchá,
tím víc se třese zem i basilika,
a zvony lkají s padajících věží.
A náhle cítí, že mu nelze dýchat,
chce k Bohu volat – slova nelze pronést,
chce ruce sepnout – nelze jimi hnouti.
Jak v zemi vrostlý stojí v němé hrůze.
A chrám se řítí. – – Kde se vzali, jsou tu
dva muži slabí, drobní, nepatrní,
a každý opírá se s jiné strany
o stěny chrámu rukama a hlavou,
a každý volá k nebeskému otci
svým způsobem a v rodné řeči svojí –
a hle, krov uklidnil se, stojí sloupy
a poslušně jej jako dříve nesou
a žalost zvonů přešla v jasnou radost –
je basilika zdráva, zachráněna.
Tu jeden z mužů vyslal měkký pohled
ze sametových smírných dětských očí
na druha neznámého a tak praví:
– Jsem z Assisi a Františkem mě zovou.
Pán naklonil se ke mně ve své lásce
a vyzval mě, bych rozdav vše, šel za ním.
Mě bratrem ptáků učinil i zvěře,
trav, stromů, skal, vod, kamení i vzduchu.
Jak oni chodím bez hole a peněz,
bez pytle, chleba, a Pán sám mě živí
jak polní květ a jako ptactvo svoje.
A na můj hlas sta bratrů přišlo ke mně
a všichni oslavujem lásku páně
modlitbou v duši, písní na rtech vděčných. –
A druhý, jehož pohled jde jak oheň,
mu odpovídá: – Já jsem Dominikus,
jdu z Kastilie. Viděl jsem soud boží
nad rodem kletých albigenských zrádců.
Bůh meče naostřil a kázal jíti
na spustlý úhor bít a požít všecko,
neb když i klas tam zrnem požehnaný,
sám si jej z neplodných trav zdvihnout ráčí.
A nyní svatý klid má na svých polích.
Vsi spáleny a města pobořena,
kacířská těla leží pokosena
na tváři země. Velebil jsem Boha,
že dal mi spatřit svatou svoji vůli
a cesty cíl ukázal očím mojim.
Sta bratrů spěchá nyní cestou mojí,
psy páně budem, smečkou bezohlednou,
a stráží, které nikdo neodolá. –
V tom papež procit. Přemítal a dumal.
Tu poutníci dva z různých krajin světa
se postavili před obličej jeho.
Z Umbrie jeden, Františkem jej zovou,
má měkký pohled sametových očí,
vše rozdal, co měl, aby mohl jíti
za Krista příkladem a láskou jeho.
Má řadu bratří, všichni touží slavit
jen modlitbou a písní lásku páně –
a vyprosit chce od svatého otce
hnízdečko prosté, klášter v svatém městě,
kde bratří na noc sejít by se mohli,
když ztrávili den oslavením Pána.
A papež zírá do těch dětských očí
a kývá hlavou: – Je to vůle boží.
Nemůže škodit. V pokoji žij, synu. –
Tu druhý, jehož pohled jde jak oheň,
pokleká před papežem, než však prones
své prosby obsah, papež kyne jemu:
„Tys Dominikus. Vím, co je tvým přáním:
Má milost s tebou a mé požehnání
tvé cestě životní i bratřím tvojím.“