Dost... Sundejte mě... Ze všeho se vyznám...
Jen nemučte už... Ano, zřekli jsme se
i Krista, církve, papeže a všeho...
Křesťany nejsme skoro už sto roků,
jak pamětníci v řádu vypravují,
však věříme, že přec jsme bohu blíže,
než všichni vy i s papežem a Kristem.
My vůli jeho uviděli v činech,
my poznali ji, my jí rozumíme...
Náš řád žil bludem. My jsme měli chránit
zem svatou, kde prý Ježíš žil a trpěl –
kdo vám však řekl, že to vůlí boží?
Hle, tolik výprav vystrojil už Západ,
hle, tolik křížů na tolika prsou
přes moře spělo nevlídnými kraji
pod žárem slunce – a vše bylo marno.
Krev vypil písek, na mrtvolách reků
sup pohodoval – půlměsíc dál září,
kde klesl kříž. Ne, není vůlí boží,
by vytlačen byl Islam z Palestyny.
My, templáři, my víme, že bůh Říma
ustoupit musil bohu Mohameda
jsa slabší v moci. Pod zdmi Damietty
náš řád to poznal. Nezáleží bohu
na svaté zemi, na křesťanech, Kristu.
A nezáleží-li mu, kdo smí tvrdit,
že tento Ježíš byl by synem božím
a bohem zároveň? Že římský papež
je z vůle boží vůdcem stáda jeho?...
A kdyby synem božím byl, jak díte,
syn tesaře a dívky nazaretské –
proč vykupoval smrtí hříchy světa,
když vědět moh, že celá moře krve
a život statisíců bude vydán
za přelud o království palestynském?
Proč dopustil, by vše to bylo marno?
Teď slyšte. Vyznám všecko otevřeně –
snad slupky očí vašich také spadnou,
jak spadly nám. My nevěříme v Krista,
my v církev nevěříme, její svaté,
ni v papeže. Je klamem vše a šalbou.
Kdo v řád náš vstoupí, pod přísahou strašnou
Ježíše zapře, církve odřekne se,
kříž poplivá, jenž nám je, čím byl kdysi,
jen znakem potupy a hanby lidské.
Mše černé čtem na nahých ženských tělech
na výsměch mší těch vašich u oltáře,
a z chrámů svojich míst jsme nadělali
pro rozkoš smyslů. Neb se mstíme šalbě,
jíž klamali nás i své hloupé mysli,
že věřila těm klamům dobrodušně...
Vím, spálíte mě... Slova neodvolám...
A slov mých nespálíte... A že moh jsem
je plnou silou vmetat v líce vaše,
už věru za tu plamennou smrt stojí!