JARNÍ CAUSERIE.
Již teplý dech a zlatá záře,
jež z rána padá v ulici,
hlas žurnálů a kalendáře
a v klecích jatí slavíci,
a skřivánků zpěv, který maně
přes hradby v město zalétá,
a verše, které odhodlaně
vysýlá básník do světa,
vše svědčí, že je doba tady,
kdy zeleň šatí luh a sady,
kdy hlučněj’ šumí proudy řek,
kdy ve spletivu ulic, domů
a v parcích nad vrcholky stromů
roj začne létat vlaštovek.
* * *
[11]
A naší městskou promenadou
jde život jarní půvabný!
Zde steré květy vidíš řadou,
líc hebounká, vlas hedvábný;
a v zracích hoří jarní žáry,
a touha letí srdcem tvým,
když zříš ty harmonické tvary,
jež corsett s ňadrem bouřlivým
tak výbojně na odiv staví;
ve hrudi tvé se ledy taví,
a šumí to, jak jarní proud,
že hned bys chtěl tu jednu krásku,
ať černo- nebo rusovlásku,
zas k bouřným prsoum přivinout!
* * *
Dým, mlhy šumným větrem hnány
přes město dávají se v let,
tak s okna svého na vše strany
se volně mohu rozhlížet:
Nebe je čisté, azurové
jak milující dívky zrak,
a zdouvaje své plachty plove
v dál po něm stříbrošedý mrak,
12
a jeho stín se dole žene
přes domy, sluncem ozářené,
přes temně rudých krovů sbor;
vzduch je tak jasný, v dáli šedé
se klenbou sklání nebe bledé
k modravým hlavám mlžných hor.
* * *
Teď asi po černavé nivě
pluh vleče bílých volů dvé,
a oraje hoch myslí snivě
si o zeleni mladistvé,
jak pokryje lán do měsíce,
jak vyžene ven klasů dav,
ty budou žloutnout víc a více
a pole bude zlatohlav!
a hoch zná jedny vábné vlasy
té barvy jak ty zralé klasy –
ó jistě otec dovolí
svým zvát mu vlas ten, tílko k tomu,
až úrodu tu svezou domů
pod doškový krov stodoly!
* * *
13
Hle, sněženky už prodávají,
a vonných fial kvete říš,
bez, konvalinky budou v máji...
toť při tom nejvíc nudno již,
že napřed vím, co přinese mi
ten pedantický času let,
co na té staře-nové zemi
mám v záští mít, mám návidět,
že budu zřít, jak v každé hrudi
se nové lásky znovu budí,
rty žhavé znovu k sobě lnou,
a že ty květy všechny svadnou,
a že ta srdce fádně schladnou,
a vše že větry rozvějou...
* * *
Je tomu rok, co vlaštovička
přinesla jaro v srdce mi;
vlas měla tmavý, její líčka
se zardívala růžemi,
já o páté již vstával ráno,
já líbal ji – a jaký div!
já nepřel se, já řek’ vždy: ano,
ať tvrdil kdo chtěl cokoliv –
14
však přišel podzim... vlaštovka má
je daleko kdes za horama – –
má hruď je poušť a trosky, led;
že teď, kdy jiné ptáče s jarem
v tom hnízdě chtělo bydlet starém,
jen hlédlo tam – a létlo zpět...
* * *
Rád nemám žádné z toho kvítí,
co v bujném jaře vzkvétá tu,
mne dojme zas, až budu zříti
ty bílé květy akátu.
Ty květy tenkrát napadaly
na stezky v parku písčité,
že posypány býti zdály
se vonným sněhem v chvíli té;
a ve květech těch vytlačený
jsem viděl nožek krásné ženy
těch malých, drahých nožek sled –
to mého jara, mého vzletu,
jak odcházela po tom květu
ode mne tenkrát – naposled...
15