OUVERTURA NOVÉHO ROMÁNU.
Ó začíná to jako obyčejně:
Ty snivé, plaché pohledy,
to rdění tajené a zřejmé stejně,
a bez příčiny slzy, smích –
Znám nazpaměť již tuto komedii,
a to jest při tom nudno nejvíce;
to bude, vím, směs prosy s poesií,
jak byla v dobách minulých.
Vím, na plesu kdes, že tisk ruky vřelý,
vzdech významný a tanec vášnivý,
či z vlasů tvojích kvítek uzardělý,
tajemství tvoje zradí mi,
vím, že pak denně budem’ hovořívat
řeč vážnou, mnohé hlouposti,
19
že budu rád se v tmavý zrak tvůj dívat
a líbat tě rty žhavými,
a vím, že jednou v smutné podjeseni,
až park své žluté listí sesype,
jak herci dlouhou hrou již unavení,
my budem’ konce sobě ždát.
A v stesku strojeném a žalu mnohém
a v slzách, které v srdci nepálí,
vím, že si dáme potom oba „s bohem“
a proč? – nebudem’ sami znát...
20