ROMANCE O MÉM PŘÍTELI.
Vtom krásném slunném věku jarém,
kdy proudí v žilách žhavá krev,
můj přítel rád měl tichým žárem
vlas, pohled, smích a hovor děv.
A jako všichni milující
vždy při červáncích v dumách stál,
ved’ řeči cudné, ševelící –
a folianty veršů psal –
však krásky jeho více chtěly...
než co si přál ten žárný hled,
a ňader bouř, zrak chvějný, ztmělý –
můj přítel poznat nedoved’...
Teď po všem je. Pryč touhy, mládí,
pryč cudných řečí přívaly,
42
čas serval vše, jenž v bezdno pádí –
však folianty zůstaly!
A teď? Ó, kdož tu tryzeň znají,
když přítel, liška podšitá,
vás pozve k cigaru a čaji
a verše při tom předčítá!
Čaj výtečný – však verše – běda
a monotonní, drsný bas!
a usnouti vám přítel nedá,
a po úsudku ptá se vás!
A při tom hoří jemu líce
– hoch dobrý to, a mám jej rád –
jen tenkrát milovat měl více
a míň těch veršů, veršů psát!
43