PO PADESÁTI LETECH.
(H. K. Máchovi.)
Co řek’ jsi, básníku, v své temné hrobní celi,
když sláva v glorii usedla na tvůj hrob,
a obdiv národa a pozdní hold ten skvělý
když nahradit ti měl ty strasti dávných dob?
Zda divé bolesti a muk a pohrdání,
jež krátkým žitím tvým průvodci byly ti,
jsi lehce zapomněl a nelitoval’s ani,
že’s musil pro slávu ten život prožiti? –
Ó, čtu tvou odpověď na lebce tvojí žluté:
Z ní hrůza zeje jen a nicota a vztek,
a smutkem příšerným zří ven ty oči duté,
a kol tvých zubů tkví zhrdavý úsměšek –
jak by jsi říci chtěl, že víš, jak dál to dělá
tvůj národ, jenž jest týmž, jak za tvých trpkých let –
to bláto setřel dnes s mrtvého tvého čela,
by živých věštců jím moh’ čela poházet...
72